Pandemický kovidlový koláč dopadl i na náš park namazanou stranou dolů, takže mnoho tradičních letních aktivit vzalo za své. Ale matička příroda si v každé situaci nějak poradí. Tady je malé shrnutí letošní nekoncertní sezóny.
(Národní park Wolf Trap ve Virginii)
Koncertní sezóna byla odpískána už někdy v průběhu jara, takže amfiteátr pro 7000 posluchačů zel celé léto prázdnotou. Poprvé za 50 let.
+++++++++
Ani v parku za amfiteátrem to zrovna nehlučelo, i když tady se občas milovníci přírody objevili. A nebo nezlomní pejskaři (pejsci jistě ocenili jejich solidární náhubky).
+++++++++
Mezi oběma altánky (na předchozím obrázku) je kousek louky, který se nikdy neseká (wild patch) a tam se letos luční kvítí opravdu vyřádilo.
+++++++++
I stínová zahrada pod amfiteátrem (shade garden) připomínala spíše džungli - zahradníci pracovali převážně "z domova" a rostlinstvo toho patřičně využilo.
+++++++++
Záložní parkoviště na travnatém svahu - za normálních okolností udusané a rozježděné - si zhluboka oddechlo a též se oddalo divokým vegetačním orgiím. V půli července vypadalo jako pole v Polabí těsně před sklizní.
+++++++++
Letní bouřky si z vysoké trávy brzy udělaly svůj ateliér.
+++++++++
I potok během přívalových dešťů řičel nadšením.
+++++++++
Bouřky byly tak intenzivní, že obvykle kamenité dno pokryly nánosy písku (snímek z mostu proti proudu velkého potoka).
+++++++++
Po každém lijáku ale poměrně rychle vysvitlo sluníčko, takže i přes nadnormální srážky bylo léto převážně horké a slunečné.
+++++++++
To je přesně ten typ počasí, který vyhovuje houbám. Rostly jak po dešti.
+++++++++
V mechu nad soutokem potoků se dokonce objevil jakýsi křemeňáček.
+++++++++
Titul Miss Houba 2020 si ale odnesl tento fialově sametový hříbek v trávníku piknikové oblasti - pravděpodobně Baorangia bicolor.
+++++++++
I tráva v lese narostla do nebývalé výšky a občas to vypadalo, že se na mýtinkách válí zelené matrace.
+++++++++
Kapradiny v hájku se tetelí ve stínu dvou stromů.
+++++++++
Asi nejvíce si v tomto parném létu lebedila část parku na spodním toku potoka, které se pro její mírně močálovitý charakter říká "Wetlands".
+++++++++
Výletníci zde mohli obdivovat všech 50 odstínů zeleně.
+++++++++
Někteří návštěvníci byli tak unešeni, že na stezce zapomněli své mazlíčky.
+++++++++
Ale zpátky ke koronaviru. Většina zvířátek to mediální přetahování mezi vidláky a kovidláky vůbec nezaznamenala (stejně jako většina pasažérů v Boeingu netuší, zda je řídí pilot nebo kopilot), a klidně si po parku cajdala bez roušek.
+++++++++
O nějakém dodržovaní sociálních odstupů nemohlo být ani řeči.
+++++++++
Jen sova si trochu přivstala, aby se podívala, co to nosíme na zobáku za hadr.
Asi nejhezčí moment letošního léta přineslo setkání s liškou u lavičky nad potokem.
Jednou jsem na ní seděl a kochal se výhledem, když zčista jasna po pěšince přicupitala liška. Byla tak zabraná do svého snění o zaječí pečínce, že do mě málem vrazila. Jenže než jsem stačil vylovit telefon, byla pryč. Protože ale naše lišky znám a vím, že dodržují mimořádně pravidelný denní režim, vypravil jsem se druhý den přesně ve stejný čas k lavičce opět. A skutečně, ve 13.25 se Bystrouška objevila v zákrutu pěšinky. A tentokrát jsem byl připraven. Sice už se nepřiblížila tak blízko - po zkušenostech z předešlého dne byla opatrnější - ale přesto je na videu celkem lehce rozpoznat.
(předchozí díly ze série "Za humny")
