V Beethovenově Misse Solemnis nalezneme spoustu skrytých drahokamů, které zde leží prakticky nepovšimnuty, protože celková hudební struktura této Mše je na první poslech naprosto neprůstřelná. Jedním z nich je fuga v závěru Creda.
Fuga jako hudební forma nemá zrovna pověst populárního, natož pak líbivého, výrazového prostředku. Je to vpodstatě takový hudební Calculus a na posluchače tudíž klade nemalé nároky.
Labyrint kontrapunktu byl odjakživa spíše doménou chladného rozumu než vřelého citu. Jen stěží si lze představit Dona Juana, jak stojí pod balkonem své milované s loutnou v ruce a rozechvělým hlasem šeptá do druhého patra: "Dovol, má nejdražší, abych ti zahrál fugu, která mi včera při vzpomínce na Tebe vytryskla ze srdce!".
Zkrátka k většině fug by se hodilo spíše přízvisko "propracovaná" než "okouzlující".
Vokální fuga "Et vitam venturi saeculi" v Beethovenově Misse solemnis tvoří výjimku.
Třetí část Slavnostní Mše, Credo, stvrzuje zákadní kamen křesťanské víry a rámcově shrnuje obsah evangelií. Přestože svým náboženským cítěním byl Beethoven spíše pantheista než katolík, úkolu se zhostil s maximální odpovědností a s nebývalou citlivostí vůči liturgické předloze. Namísto rozvíjení hudebních témat - jako to udělal třeba Johann Sebastian Bach ve své Mši h moll - Beethoven úzkostlivě sleduje linii vyprávění a podbarvuje ji svou hudbou na způsob symfonické básně. Klidně je schopen uvnitř jednoho verše zcela proměnit hudební náladu, jen aby zůstal věrný textu.
Tento způsob komposice pochopitelně svazoval Beethovenovu přirozenou kreativitu. Několikrát ručně proškrtané a zhusta přepisované pasáže v jeho partituře ukazují, že Credo pro něho bylo vyčerpávajícím tvůrčím soubojem. Když se tedy protrápil a proškobrtal k závěrečnému Ámen, musel si zhluboka oodechnout.
Úplně vidím, jak si otírá pot z čela a pod vousy si brumlá: "Tak, a teď si napíšu něco jen tak pro sebe. Pro radost." A osvobozen od zápolení s hutným církevním textem si na poslední verš Creda vystřihl kontrapunktický majstrštyk, který považuji za nejkrásnější fugu v celé hudební literatuře. Je vpravdě kouzelná a přezdívám jí "kvetoucí fuga". Protože na mne působí jako rozkvetlý sad.
+++
V Misse Solemnis jsou dvě velké fugy - jedna v závěru Gloria a druhá v závěru Creda - a ty se k sobě mají tak trochu jako dva bíločerné ornamenty ve starodávném čínském symbolu Jin-Jang.
Fuga v Gloria reprezentuje mužský element (Jang). Je agresívní, nekompromisní a působí jako rozjetý těžkotonážní vlak, který smete vše, co se mu postaví do cesty. Zvuková energie uvolněná v jejím průběhu je ohromující. Chrám se otřásá v základech.
Fuga v Credu je naproti tomu elementem evidentně ženským (Jin). Je nadýchaná, receptivní a působí jako hravé obláčky prohánějící se za letního dne po obloze. Nesnesitelná lehkost bytí (zde ve smyslu, že se nedá snést zpátky na zem) nadnáší celou hudební strukturu jako dobře vychovaný Archimédův zákon. Chrám nezadržitelně stoupá k nebeským výšinám a skoro by se chtělo citovat závěrečná slova z Goethova Fausta: "Das Ewig Weibliche zieht uns hinan" (My věčným ženstvím jsme neseni výš).
Ale nebyl by to Beethoven, kdyby si po první části, která je vysloveně lyrická, trochu nezabouřil. Následuje tedy repete (video 2:09), které je melodicky i textově totožné s předchozí pasáží, jen se zahraje dvakrát tak rychle (!) - ať se zpěvákům třeba zauzlují hlasivky. Není divu, že tato partie je považována za jednu z nejobtížnějších v celé chorální literatuře.
Úplný závěr Creda je pak až nadpozemským zklidněním, které nás připravuje na duchovní těžiště Mše - Sanctus a Benedictus. Tipoval bych, že takhle nějak si Beethoven to nebeské království vlastně představoval.
A na závěr ještě jednu paralelu.
Připadne mi, že fuga z Creda má v Misse podobně centrální postavení jako téma radosti v Deváté. Obě jsou spontánním a bezpodmínečným příklonem k životu. Koneckonců, fuga je napsána na text "Et vitam venturi saeculi" (a život nadcházejících věků).
Zatímco v Deváté ale motiv radosti stoupá zezdola nahoru (nejprve v kontrabasech, pak ve violách a nakonec v houslích), jako by pocházel z lidských srdcí, v Misse Solemnis se fuga v Credu snáší shůry dolů (ze sopránových výšek), jakoby pocházela přímo od Boha.
A ona vlastně pochází.
Na hudebním Olympu sedí Beethoven v křesílku nejvyšším.
+++
Původně jsem chtěl jako ukázku vybrat toto provedení New York Philharmonic s Leonardem Bernsteinem, ale oni tu rychlou pasáž hrají v tak brutálním tempu, že je prakticky nemožné sledovat melodickou linku (nechápu jak to zpěváci mohli uzpívat), takže jsem nakonec zvolil o něco pomalejší provedení s René Jacobsem.
Předchozí díly ze série Beethoven
