Vždycky jsem si přál žít v kraji, kde dávají lišky dobrou noc. Na stará kolena se mi tento dávný sen konečně splnil. Každou noc kolem jedné hodiny ranní mne navštíví liška, někdy dvě. Ale musel jsem je nejdřív podplatit salámem.
To, že v našem parku žijí lišky jsem zjistil jedné vlahé letní noci, kdy se z hloubi lesíka začaly ozývat prapodivné krákavé zvuky, jako by se hejno opilých vran vracelo domů z tahu. Druhý den mi soused vysvětlil, že takhle štěkají lišky. A od té doby jsem skutečně na pár lišek v parku natrefil, většinou za soumraku nebo za svítání, protože přes den tato roztomilá zvířátka spí.
Letos se mi ale podařilo zahlédnout jednu lišku přímo z okna, jak se ochomýtá kolem křovisek za domem. Abych ji hmotně zainteresoval na opakované návštěvě naší lokality, nechal jsem přes noc jedno kolečko salámu na betonové záspi, která s parkem bezprostředně sousedí. A kolečko přes noc skutečně zmizelo. A druhou noc jakbysmet.
Zanedlouho jsem jednu lišku nachytal přímo in flagranti. Jednou kolem půlnoci jsem si všiml, že na zadní záspi svítí světlo (je napojeno na detektor pohybu). Kouknu se okénkem ve dveřích ven a co nevidím - přesně tam, kam jsem návnadu položil, stojí liška se salámem v tlamě a drze se mi dívá do očí. Rychle jsem skočil do obyváku pro foťák, ale když jsem se vrátil, byla pryč. Od té doby jsem měl na stolečku u dveří nachystaný starý kompaktík pro strýčka Příhodu...
Asi za týden se ukázalo, že na salám (a občasný kešu oříšek na přilepšenou) ve skutečnosti chodí lišky dvě - a aby se mi nepletly, pojmenoval jsem tu první Monika a druhou Hortensie von Hohenlohe. Časem mi došlo, že nejen salámem živa je liška a koupil jsem jim psí konzervu - hovězí maso ve vlastní šťávě. To jsem ale na rozdíl od salámu nemohl jen tak fláknout na beton - co kdyby si, chudinky, při dolízávání odřely jazýčky - a tak jsem vymyl nádobku od pomazánkového sýra, lžičkou do ní přendal asi třetinu obsahu a postavil ji na zásep. Ráno jsem ji našel čistě vylízanou v nedalekém křoví. Liškám maso evidentně šmakovalo. Minulý týden nádobku dokonce odvlekly až k potoku v údolí, bratru 150 metrů od místa činu. Přiznám se bez mučení, že mě osobně bojová hra "hledáme mističku po celém lese" zase tak moc nenadchla.
Usoudil jsem tedy, že bude opět na čase změnit jídelníček. Přece jenom ani psí pamlsky v plechovce nejsou pro lišky úplně přirozenou potravou. Představa, že hladová Bystrouška sedí půl dne u nějaké díry v zemi a čeká až z ní vyběhne masová konzerva mi přijde vyloženě absurdní. Proto jsem se začal pídit po tom, co lišky ve volné přírodě vlastně jedí.
Informace takto zásadního významu samozřejmě nelze lovit na nějakých obskurních pseudo-odborných serverech, kde vám nakukají kdejakou pitomost. V otázkách přežití a nepřežití konzultují exaktní učenci jen a pouze jediné skutečně hodnověrné zřídlo moudrosti v naší galaxii - a to je YouTube. Stačilo nadatlovat pár jemně formulovaných dotazů do interního vyhledávače a hned bylo ve věci jasno: lišky - světe div se - mají ze všeho nejraději pizzu (nebojte se, nejsem žádný vědecký zelenáč a vím, že každý fakt je nutno ověřit u nezávislého sekundárního zdroje).
Nuže, teoretizování stranou a vzhůru do SuperMegaHyperMarketu!
Když jsem se po patnácti minutách hledání dostavil do "sekce pizz", s košíkem v jedné ruce a s kompasem ve druhé, zmocnil se mne vtíravý pocit nejistoty. Jednak jsem si zapomněl vygooglovat, zda mají lišky raději tenkou kůrku nebo silnou, ale hlavně jsem neviděl žádné příhodné ingredience. Objevil jsem sice pizzu s vepřovým i kuřecím masem, ale vysněnou pizzu s ptáčátky nebo alespoň s myšima jsem nemohl najít ani za živého boha. Nakonec jsem se rozhodl pro typ "tři druhy masa" v naději, že alespoň jeden bude liškám po chuti. Teprve cestou domů mě napadlo, že tu pizzu s ptáčátkama jsem možná měl hledat spíš v "sekci pic", ale už bylo pozdě bycha honiti.
Protože patřím k těm expertům, kteří dokáží s přehledem připálit i vodu na čaj, doma na mne čekala nejchoulostivější část bojové operace - tepelná úprava zakoupeného polotovaru. I přes svůj handicap v oblasti aplikovaného kulinářství jsem se úkolu zhostil výtečně a to navzdory faktu, že příprava liščí krmě v sobě zahrnovala takové fajnovosti kuchařského řemesla jako je vypáčení dvířek od mikrovlnky a následné vyťukání kouzelné posloupnosti dotykových čudlíků (z asi 5 tisíc možných kombinací). Nechci se planě holedbat, ale z pizzy se linula tak omamná vůně, že jsem polovinu sežral sám hned na místě.
Myslím, že i liškám docela chutnala, protože po 90 minutách byl trojúhelníček pizzy v čudu a po lese se začaly šířit fámy, že mám italské předky a že můj dědeček vlastnil továrnu na mozzarellu (jak vypadá pizza právě sežraná liškou, vidíte v pravé části následující fotografie).
Focení lišek samotných byl daleko těžší oříšek. Sice jsem je občas za zadními dveřmi přes skleněné okénko zahlédl, ale jen jsem se natáhl po připraveném foťáku, byly pryč. Pouze jednou se mi povedlo ho chňapnout dostatečně rychle a prakticky z otočky prásknout dvě fotky, ale vzhledem k tomu, že jsem nemohl použít blesk (fotil jsem přes sklo) a světlo na záspi nemá ateliérové grády, vylezly z toho nakonec jen dvě rozmazané abstraktní komposice z cyklu "Zrzavá čmouha na betoně".
Tento víkend jsem jednu načapal, zrovna když jsem měl telefon v kapse a ten se v drsných světelných podmínách ukázal být o něco schopnější než můj starý Olympus. Liška se ovšem během vytahovacího manévru zdekovala do tmy za okrajem záspi a odtamtud jen opatrně pozorovala cvrkot. Na beton už se neodvážila, přestože den před tím na něm před mými zraky vyklusávala jako by trénovala na olympiádu. Mám podezření, že ty bestie tuší, kdy mám v kapse telefon a kdy ne.
Lišky ale nejsou jediné potvůrky, které pravidelně navštěvují salámové ochutnávky. Dalším horlivým strávníkem v mém přílesním bufetu je medvídek mýval, kterému říkám Pako. To zase tak velké překvapení není - mývalové jsou povahy družné a lidské jídlo jim náramně chutná. Navíc mají tu báječnou vlastnost, že když je vyplašíte, tak neutečou, ale znechuceně odejdou - a obvykle ne daleko.
Asi před měsícem jsem vzadu opět zahlédl světlo a protože okénkem nebylo nic vidět, vyšel jsem ven, abych se podíval co se děje (často v takovém případě zaslechnu lišky, jak si to starým, chrastícím listím metelí tmou k potoku). Tentokrát se ale z houštiny vykulil překvapený mýval. Pomalu se odšoural k nejbližšímu stromu, vylezl asi metr vysoko a čekal na moji reakci. Když jsem se vrátil z domu s telefonem v ruce, byl ještě stále přicucnutý na ten samý flek, jen se mu asi nelíbilo, že na něj mířím kovovým předmětem a proto si přelezl na druhý strom a vyšplhal se tak vysoko, aby k němu světlo ze záspi téměř nedoléhalo. Ve tmě se cítil dostatečně bezpečně na to, aby si mne mohl poměřit pohrdlivým pohledem.
A když už jsem se pustil do představování obyvatel našeho lesíka, ukážu vám ještě jednoho raubíře - do třetice všeho dobrého. Tenhle se jmenuje se Archibald a technicky je to svišť lesní (v místním jazyce "groundhog" a nebo také "woodchuck"). Mám za to, že patří k živočichům denním, protože v noční frontě na salám jsem ho zatím neviděl. Je ale plachý a většinou ho mohu pozorovat jen z velké dálky (viz fotka vlevo). Pouze předloni v létě jsem si jednou vzal do parku notebook a u piknikového stolečku si kontroloval nějaké statistické vzorečky. Protože jsem při počítání jako pěna - ani divoce nešermuju rukama ani neřvu jako tur - svišť mě buď vůbec nezaregistroval a nebo si myslel, že mu od té nehybné figuriny nehrozí žádné nebezpečí a šinul si to přímo ke mně. Zastavil se až těsně před stolkem a zvídavě nakukoval, jak mi jde výpočet směrodatné odchylky (viz vpravo).
Archibald je tak zatím jediným tvorem v našem parku, který projevuje větší zájem o matematiku než o salám. Nemusím jistě zdůrazňovat, že takových živočichů si nesmírně vážím.
(doplněno 24. 2. 2017 - o něco lepší fotky lišek najdete zde)
+++++++++
Související články:
Co bych s těma myšimama dělalZimní bouře JonášMácha máchá v zeleni
