Malý, a trochu pošetilý, návrh na zpestření života fotbalového fanouška, který mě napadl jednoho krásného odpoledne v mezidobí mezi Španělskem a Chorvatskem. Aneb jak během čtyř kol zjistit, kde nám opravdu vyrůstají talenti?
Když jsem si tak procházel sestavu Chorvatska, nabitou hvězdami působícími v klubech zvučných jmen, žasl jsem, kde se to v té malé zemi bere (má pouze čtyři a půl milionů obyvatel). Ale taky jsem si říkal, že je vlastně hezký, že ti kluci, kteří se narodili na jednom malém kousku téhle planety, mají možnost si spolu začutat jako za mlada, než se zase rozjedou do svých velkoklubů vydělávat. A to myslím zcela bez ironie.
Mistrovství světa a Evropy mají své neopakovatelné kouzlo. Nejen, že dávají rozhádanému občanstvu doma možnost se na měsíc semknout pod národní vlajkou, ale ukazují také fotbal z trochu jiného úhlu. Nikoliv z pozice čiré ekonomické síly klubů, ale z pozice talentového podhoubí jednotlivých zemí. Je to pár týdnů, kdy týmy nespojuje klubový znak a vidina vydělaných peněz, ale pouto rodné hroudy a společného jazyka.
Při té příležitosti jsem si uvědomil, že i v české lize už vládnou peníze natolik, že v prvoligových klubech nehrají ani tak "místní", jako spíše ti nejšikovnější, které lze z daného rozpočtu zaplatit. A tak mě napadlo, že by se u nás mohlo čas od času uspořádat jakesi "mistrovství krajů". Tedy soutěž, která by se na fotbal podívala z trochu jiného úhlu a ve které by se utkávaly ne reprezentace jednotlivých zemí, ale jednotlivých krajů (a to podle narození, nikoliv podle momentální klubové příslušnosti).
Rodáci z Ostravy, Karviné a Frýdku Místku by si tak zase mohli začutat spolu, kluci z Jablonce by se postavili do jedné lajny se zástupci Podještědí, rodilí Ústečáci by se v šatně potkali s rodilými Tepličáky, Sparťané by se zkombinovali se Slávisty. A na druhé straně by si to Hradečáci mohli konečně rozdat na férovku s Pardubičáky. Takový přístup by se ale samozřejmě neobešel bez jistých formálních obtíží. Žádné krajské občanství, podle kterého by se týmy daly sestavit, totiž neexistuje. Ale to by se dalo s trochou dobré vůle technicky ošetřit. Každý někde fotbalově vyrůstal (řekněme do 15 let) a to by se stalo základem pro určení krajské příslušnosti.
Ani logisticky by taková akce nebyla nic komplikovaného. Máme 14 krajů, takže 14 týmů je nabíledni a po vhodném doplnění by z nich dala složit šikovná osmifinálová šestnáctka (Praha by mohla například postavit dva celky a ten poslední tým by se dal seskládat z cizinců působících v českých soutěžích, včetně Slováků). No, a těchto 16 týmů by si to pak hezky rozdalo vyřazovacím způsobem (16-8-4-2), takže po 4. kolech by bylo o nejtalentovanějším kraji rozhodnuto. Takový sranda turnaj by se mohl uspořádat po sezóně v lichých letech - kdy není na pořadu žádné "velké" mistrovství - a nebo ještě lépe v průběhu roku během kvalifikace. V době reprezentačních přestávek by se ta 4 turnajová kola do kalendáře určitě vešla.
A ještě něco. Šampionáty národů jsou mimo jiné přehlídkou talentů a často bývají vstupenkou do světa velkého fotbalu. Hráči, kteří ve svých domovských oddílech neměli možnost vyniknout, najednou zazáří, protože mají možnost si v reprezentaci zakopat se skutečnou špičkou. A tak by se během mistrovství krajů klidně mohlo stát, že by se nějaký druholigový nebo třetiligový talent dostal do hledáčku prvoligových skautů, protože by mu vedle zkušenějších spoluhráčů z daného regionu narostla křídla.
Pro fanoušky by to bylo v každém případě vítané zpestření programu.
