Když Dorothea von Ertmann v roce 1804 ztratila své jediné dítě, syna Franze Carla, její učitel klavíru ji pozval k sobě domů a hodinu pro ni improvizoval. "Budeme si povídat v tónech", řekl jí. Jmenoval se Ludwig van Beethoven.
Přes propast téměř dvou století se nám Beethovenův život hodnotí relativně snadno. Perspektiva časového odstupu nám umožňuje přesně vidět, jaké události v něm zanechaly hluboké a nesmazatelné stopy a jak se tyto promítnuly do souslednosti jeho tvůrčích období.
Pro umělce samotného byl jeho vlastní život čitelný podstatně obtížněji. Jen těžko si můžeme Mistra představit, jak se jednou takhle na jaře v půl desáté ráno vyhrabe z peřin, jukne na kalendář a ospale zamrmlá: "A hrome, 19. března - dnes mi začíná vrcholné období. Tak to abych napsal něco extra kumštovního".
Upřímně řečeno, ani my - s arsenálem stovek odborných rozborů za opaskem - nemáme úplně přesně jasno, kdy Beethovenovo vrcholné období vlastně začíná a která díla do něho spadají. Já se osobně kloním k myšlenkové škole, která za první vrcholovou vlaštovku považuje klavírní sonátu č. 28 A dur, op. 101 z roku 1816.
Podle věnování na titulní straně napsal Beethoven toto svěží a průzračné dílko pro svou o 11 let mladší žákyni, kterou mnozí badatelé považují za tajemnou "Nesmrtelnou milenku" jeho života (viz zde). Tou žákyní byla pozdější interpretka jeho díla, baronka Dorothea von Ertmann, jíž Mistr žertovně přezdíval "milá Dorotka-Cecílie". A toto důvěrné přízvisko po ní zdědila i zmíněná klavírní sonáta.
(pro zajímavost - zde je text Beethovenova dopisu milé múze a zde její fotografie)
+++++++++
V jistém smyslu je Dorothea-Cecilia přesným protipólem Velké Fugy, kterou jsem na vás vypustil minule. Tato díla reprezentují dvě opačné polohy Beethovenova génia. Zatímco Fuga je dominantní, rozumová, agresívní a zvukově masívní, Sonáta je éterická, citová, snová a zvukově nadýchaná. Je-li Velká Fuga rozjetým těžkotonážním vlakem plným dobyvačné energie, je Dorotka Cecílie obláčkem páry vznášejícím se nad jezerem nesplněných přání.
V záhlaví první věty - na Beethovenovy poměry nezvykle lyrické - autor výslovně nadepsal, že je třeba ji hrát "mit der innigsten Empfindung" (s nejniternějšími pocity). A proud tónů se do jeho vnitřního světa skutečně snáší zcela nehmotně - jako pírko Forresta Gumpa.
Úvodní věta působí jako výpověď duše, která se zničehonic ocitla ve vyšší rovině bytí a užasle se rozhlíží kolem sebe - jako by vlastně ani sama nevěděla, zda sem vůbec patří. Do toho čarokrásného světa kapradin a divokých orchidejí, stále zpola zahaleného v porodních mlhách.
Nestává se zrovna často, že by scherzová věta byla mou oblíbenou částí díla, ale v případě Dorotky-Cecílie tomu tak je. Druhá věta svou taneční hravostí přímo vnukává představu, že Beethoven ji komponoval s obrázkem paní von Ertmannové na klavíru. Možná se rozhodl vytesat z křišťálu obraz toho pírka, zaneseného do jeho života mladou šlechtičnou.
Právě v této větě lze nejlépe vystopovat tajuplné prameny inspirace vyvěrající z hlubin fantazie. Jejich lehce zvonivý zvuk evokuje v pochodovém rytmu vířivé kroky potůčku, jen občas přerušované reflektivními tůňkami nebeského prozření. A v nich se nám otvírají průhledy do kvetoucích sadů, jejichž plody Mistr sklidí o pár let později v Deváté symfonii a Misse Solemnis.
Po krátké volné větě, ve které se zahloubaná duše na okamžik ponoří do pomalu proudících vod podvědomí, přichází finále (video 13:14).
Když jsem tuhle sonátu slyšel poprvé, tak na mě trochu působilo jako etuda - a možná to tak bylo i původně zamýšleno. Etuda pro půvabnou studentku múzických umění.
Ale je to etuda zcela jiného ražení než běžné prstokladové drezúry.
Jako by nevyzpytatelný kouzelník Prospero vytrhl pár zažloutlých listů z nepříliš zábavné klavírní školy a vdechl jim nový život. Tu rozverná burleska, tu víla cupitající hájem, tu stupnice zahraná v poloze prkenně vzpřímené, tu lišácký náznak polyfonie - a když už máte pocit, že jste triky starého čaroděje prokoukli, Prospero mávne kouzelnou hůlkou a celou pasáž promění v obláček zeleného dýmu.
Jakkoliv je Dorothea-Cecilia protipólem Velké Fugy, jeden detail mají obě díla společný. V samotném závěru se dokáží podívat na pole svého působení až s nadpozemským nadhledem (video 20:00).
A v tom pro mne spočívá pečeť Beethovenova vrcholného období.
Předchozí díly ze série Beethoven
