Lidská duše je odvěkou hádankou, na které si vylámaly zuby celé generace psychologů, teologů a filosofů. Tajuplný komplex uvnitř každého z nás. Pro mne je definicí lidské duše Beethovenův 14. smyčcový kvartet cis moll, op. 131.
Victor Hugo kdysi řekl, volně přeloženo: "Hudba vyjadřuje to, co se nedá vložit do slov, ale také se nedá udržet v tichosti".
Jeho citát jako by kondenzoval populární představu, že Říše tónů začíná tam, kde končí Říše slov. Takový náhled pak přirozeně nastoluje otázku: "A co začíná tam, kde končí Říše tónů?". Tady už jednoznačný konsensus není, ale můj osobní názor je, že za touto hranicí začíná Říše světel a stínů. Jakési podsklepí lidské duše, ze kterého - jako z podhoubí - vyrůstá náš vlastní pocit identity.
Lidská duše je jedním z těch pojmů, na které má každý autor vlastní názor. Ten si myslí to a ten zas tohle a všichni dohromady z toho máme v hlavě galimatyáš. Změřit ani zvážit se to nedá a když se na to zeptáte stovky mudrlantů, dostanete sto různých odpovědí. Na druhé straně ale všichni cítíme, že něco takového v sobě skutečně nosíme - ať už jako reálný objekt nebo jen jako užitečnou abstrakci. Pro mne je lidská duše v podstatě třípatrová podzemní garáž pro naše Ego. V první úrovni se nalézá Říše slov, Baldaghar, kde sídlí naše cíle. Ve druhé leží Říše tónů, Enehai, kde sídlí naše sny. A ve třetí, v té nejhlubší, se rozprostírá Říše světel a stínů, Somneroy, kde sídlí naše naděje. Ani slova, ani tóny už zde nenajdete. Jen záblesky světla střídající obrysy stínů. Něco víme a něco tušíme. Prastarý labyrint opředený šlahouny emocí v sobě skrývá spirituální kořeny lidství - lásku, víru, soucit. Psycholog by to mohl shrnout slovy: Baldaghar je naším vědomím, Somneroy podvědomím a Enehai jakýmsi můstkem, spojujícím oba světy. Hudebník si vystačí s principem duchovního zrcadlení.
Když procházíme Říší slov, od literatury faktu, přes prózu až k poezii, naše vnímání reality se postupně tříbí a zjemňuje. Z některých básníků - pro mne třeba z Vladimíra Holana - už skoro vyvěrají pramínky hudby. Melodie, harmonie, rytmus. Podobně se mnoho skladatelů při svých toulkách Říší tónů dokázalo přiblížit k té nejodlehlejší zátočině lidského ducha, k Říši světel a stínů, ve které vládne nevyzpytatelná kněžka Psyché. Milovníci zádumčivých intelektuálních fjordů mohou konzultovat Mahlera (Devátá symfonie), Brucknera (Pátá) či Wagnera (Parsifal).
Beethovenovo jméno sice nekončí na -er, ale i on se ve svých posledních dílech nechal inspirovat tajemnými siločarami lidské psychiky. Nejsilněji je jejich pečeť obtisknuta ve 14. smyčcovém kvartetu, op. 131.
Když ho mladý Franz Schubert slyšel poprvé, posteskl si: "A co zůstalo - po tomhle - k napsání nám?" (Was bleibt danach noch zu schreiben?)
Pro sondu do nitra lidské duše představuje tento kvartet Mariánský příkop. Hlouběji už se neponoříte.
+++++++++
A teď k vlastnímu tématu.
Během práce na dokončení monumentálních chorálních děl (Devátá a Missa solemnis) dostal Beethoven v roce 1822 zakázku od knížete Galitzina na tři smyčcové kvartety (op. 127, 132 a 130). V průběhu kompozice z něho ale vytrysklo tolik hudebních nápadů, že nakonec přidal ještě další dva (op. 131 a 135). Prvně jmenovaný se nakonec stal jeho oblíbeným.
Kvartet se vymyká běžné komorní literatuře nejen svou kontemplativní šířkou, ale i požadavkem, aby byl odehrán "v jednom tahu" - tedy bez přestávek mezi jednotlivými větami. A že jich je. K běžným čtyřem přidal Mistr ještě další tři.
1. Adagio ma non troppo e molto espressivo (00:00) cis moll
Tíživá atmosféra úvodní věty přiměla Richarda Wagnera k jejímu označení za "nejpůsobivější melancholii jako kdy hudba vyjádřila". Pro mnohé milovníky hudby je ale její nábožensky rozjímavý charakter spíše poukazem na Beethovenovův celkový příklon k pantheismu v pozdních letech.
2. Allegro molto vivace (06:38) D dur
Lyrické zasnění, které vyznívá jako hřejivá vzpomínka.
3. Allegro moderato – Adagio (09:40) h moll
Zde musí Ego během 50 vteřin ustát nečekané zabušení osudu na dubová vrata, které prostě nelze přeslechnout. Jo, tak to v životě chodí. Nemá to ta naše duše vůbec jednoduché, když jí do toho sladkobolného přemítání neustále kecají smysly.
4. Andante ma non troppo e molto cantabile (10:30) A dur
Tato na tehdejší poměry nezvykle dlouhá věta je vesmírem sama o sobě a reprezentuje myšlenkové těžiště celého díla. Zobrazuje lidskou duší jako tavicí tyglík, v němž se harmonicky mísí všechny bolesti i radosti života. A ten její závěr! Mrknutí očkem... :-)
5. Presto (23:10) E dur
V podstatě klasické Scherzo. Dovádivý rej kouzelníka Prospera.
6. Adagio quasi un poco andante (28.35) as moll
Bolestné vystřízlivění, které nevázané skotačení obvykle doprovází.
7. Allegro (30.00) cis moll
Věta poslední, ve které je rozjitřená duše nekompromisně vhozena do víru reálného života. Richard Wagner ji shrnul dvěma slovy: "Tanec Světa". Nostalgie nenostalgie, tancuj jak umíš. A duše tančí, až vám z toho běhá mráz po zádech. Svou dynamikou tato věta připomíná Velkou Fugu. Rozjetý kolos, kterému není radno vstoupit do cesty. Tady už úsporná forma kvartetu praská ve švech a Beethoven asi začal uvažovat o další symfonii. Bohužel, už se k ní nedostal.
Ani svůj nejmilejší kvartet nikdy neslyšel. Přátelé ho sice prosili, aby svůj opus nechal veřejně provést, ale po fiasku Velké Fugy k tomu nenalezl dostatek odhodlání. Kvartet cis moll měl premiéru 5. června 1828, zhruba rok po skladatelově smrti.
+++++++++
Koncertní provedení na mne vždy působí tak trochu jako film Andreje Tarkovského "Stalker". Je to takové putování do bájné komnaty, která možná existuje a možná neexistuje. Hluboce prožitá anabáze rtuťovitou lidskou myslí. Škoda, že si ho Tarkovskij nevypůjčil jako soundtrack.
A co dodat závěrem? Myslím si, že každý student psychologie by si tento komorní majstrštyk měl dobře prostudovat. Dozví se z něho o lidské duši více než ze zažloutlých učebnic klasiků.
Z bohaté interpretační nabídky YouTube jsem vybral Alban Berg Quartet. Časomíra u jednotlivých vět odpovídá tomuto provedení.
Předchozí díly ze série Beethoven
