Titulek je současně názvem jedné blues rockové skladby plzeňské party okolo Václava Běhavého Odyssea rock, která vyšla na jejich demu v roce 1986. I v ní zazní motiv jmenovaného velikána barokní hudby, který se narodil na den přes
Hudba se okolo roku 1600 skutečně změnila, zároveň se ale držela při životě původní polyfonie, takže existovaly souběžně dva styly (stile antico, stile moderno).
Baroko se lišilo od hudby renesanční, hlavním posláním a změnou, které baroko do hudby přineslo byla zpěvnost, líbivost a emocionálnější rovina, kdy se přenášely v hudbě pocity, které více působily na posluchače. Rovněž lze říci, že barokní hudbu charakterizuje polarita sopránu a basu. Tyto dva hlasy nesou hlavní melodii v kontrapunktu a ostatní hlasy slouží jako harmonická výplň nebo doprovod.
Reformace společnosti a vznik nových církví přinesly nové nároky na hudbu i jako způsob komunikace s věřícími. A zcela logicky přináší baroko i velký progres ve vývoji hudebních nástrojů. Většina nástrojů prochází konstrukčními úpravami, mění se tvar smyčce, u dechových nástrojů jako je příčná flétna se objevují klapky. Mimo spinetu a cembala se více objevují housle, viola, violoncello, kontrabas, viola da gamba, loutna, kytara, theorba, harfa, cembalo, varhany, flétny příčné i zobcové, hoboj, fagot, chalimeaux (předchůdce klarinetu), cink, klarina, pozoun, lesní roh, tympány, u potulných muzikantů té doby můžeme naleznout oktávové housle, niněru, kytaru, cimbál, grumle, příčnou píšťalu, flažolet (=zobcová flétna), šalmaj, dudy, krumhorn (zakřivený roh ) buben, kastaněty, xylofon, zvonky, řehtačky a celá řada dalších.
Aby mohly všechny tyto nové nástroje uplatnění, byla potřeba dostatek hudebního materiálu. A to byla úloha právě zmiňovaných velikánů barokní hudby.Georg Friedrich Händel byl potomkem Georga a Dorothy Händelových, narodíl se 23.února 1685. Otec byl osobní lékař nejstaršího syna vévody Augusta Saského Johanna Adolfa I. a vážený amtschirurgus (městský lékař) města Halle. Matka pocházela z rodiny pastora a odtud již neměl mladý Georg daleko k tomu, aby se stal jedním z čelních představitelů právě vznikajícího hudebního směru.
Úcta k otci ho nejprve donutila studovat práva, ale jeho duše patřila od jeho mladých let hudbě. V roce 1702 obdržel v Halle místo varhaníka a to, ačkoliv byl luterán, v kostele církve reformované a kromě toho , ve věku pouhých 17 let vyučoval i na církevním gymnáziu vokální hudbu. Ve velmi krátké době dosáhl mimořádného úspěchu a rozhodl se hudbě věnovat celý svůj život.
Po přesídlení do Hamburku se začal ihned realizovat ve světě opery (Pašije podle sv.Jana,1704) ovšem tu kritika ani publikum nepřijalo a Händel, stejně jako jeho operní kompozice směřovala k neslavnému konci. V Itálii ( Florencii, Řím, Benátky ) se zdržel pouze krátce, přesto zde můžeme evidovat první velmi úspěšnou a dodnes hranou dramatickou kantátu Lucrezia.
Jeho umělecké a nepochybně i osobnostní procitnutí proběhlo až o několik let v Anglii, kde po zásahu puritánské opozice vznikla velká krize a tudíž i poptávka. Když Händel přišel začátkem druhé dekády 18.století do Londýna byla anglická hudba mrtva, Londýn neměl vlastního skladatele. Zato však oplýval znamenitými virtuózy a jednou z nejlepších skupin italských zpěváků na světě. Händel ještě rok setrval v roli kapelmeistra v Německu a od roku 1712 se v Anglii usadil trvaleji. Klid a dobré podmínky bzy světu vyjevily světu jeho talent, Händel vytvořil zcela nový sloh v hudbě i divadle. Patrné to bude přiblížit zejména sbírkou církevních kantát hannoverské dynastie Anthems Chandos (Žalmy z Chandosu). Po celkem úspěšných letech ovšem přicházejí i první problémy, které neustále pokračovaly. Divadlo Haymarket Hill obsadil konkurenční soubor a Händel byl nucen se přesunout do divadla Covent Garden, které v té době fungovalo spíše jako varieté a o které se dělil s baletem, pantomimami a šaškovskými komediemi. I přes existenční potíže dokázal zkomponovat de facto první pokus o francouzskou baletní operu Terpsichore (1734). O tři roky později , přesně v dubnu 1737 ranila Händela mrtvice. Pravá strana těla zcela ochrnula a dostavily se i příznaky poškození mozku, divadlo vyhlásilo úpadek. Ani další léta už Händelovi mnoho dobrého nepřinesla a tak se pomalu od operního světa začal přiklánět více k hudbě komorní a duchovní. Po zotavení se vrátil do Anglie a uvedl oratorium Samson na slova Miltonovy básně Samson Agonistes, či oratorní dramata Belsazar a Herakles. Ve válečných letech zkomponoval oratorium Occasional Oratorio a po vítězství v bitvě u Cullodenu, kdy na počest vévody z Cumberlandu uvedl Judu Makabejského a po 30 letech životního boje a uměleckého zápasu konečně Anglie uznala Georga Friedricha Händela za svého národního skladatele.
Ovšem tak jak to v životě chodí, i Händel v závěru života ochutnal jeho hořkost. Sice konečně bez nepřátel, ale i hmotných starostí se mohl plně věnovat hudbě, ovšem jeho zdraví mu jasně signalizovalo, že se blíží poslední takt bez repetice. Nejprve přišel o zrak, s jehož ztrátou jakoby ztratil chuťdo života a uměleckou invenci a 14. dubna 1759 skladatel zemřel.
Dílo tohoto barokního velikána je umělecky rozsáhlé, ve spoustě směrech průkopnické a lze tedy Händela považovat za jednoho z otců barokní hudby jako takové. Inspirativní ovšem je i jeho život, ve kterém sice několikrát upadl, ale pokaždé dokázal vstát a jít cílevědomě za svou představou a realizací své vlastní hudby, která byla jeho největší životní láskou, ale dost možná i prokletím.
The Best Of :
Nejznámější opery: Rinaldo (1711), Ottone (1722), Giulio Cesare (1724), Tamerlano (1724), Rodelinda (1725), Alcina (1735), Serse (Xerxes) (1739) - slavné Largo.
Nejznámější oratoria: Acis a Galathea (1718, pastorální hra, řazená někdy mezi opery), Saul (1739) , Izrael v Egyptě (1738, převažují jedinečné sbory), Samson (1741), Juda Makabejský (1746 ), Mesiáš (1741, asi nejslavnější oratorium vůbec, slavné sborové Hallelujah), Jephtha (1751)
Nebo něco málo z jeho koncertní a komorní hudby: Concerti grossi - 6 op. 3 (1716-30), 12 op 6 (1739), Koncerty pro 2 sbory, ouvertury, suity jako Vodní hudba nebo orchestrální Hudba k ohňostroji (1749)
