Klímův Sternehoch - možnost, která se uskutečnila

Pokud lze napsat o operním kusu v Národním, že to je nářez, potom tak v dobré víře. rok po premiéře, s potěšením činím. Sternehoch v opeře jiný příměr, v mých očích a uších, zkrátka nepřipouští, stejně jako Ladislav Klíma samotný.

Sternehoch, Utrpení knížete Sternehocha, prostě Ladislav Klíma. Četl jsem knihu a v devadesátých letech viděl filmovou adaptaci Jana Němce (“V žáru královské lásky”, ČSFR 1990, scénář a režie: Jan Němec, kamera: Jiří Macháně, hudba: Jan Hammer ml., výprava: Michael Rittstein, střih: Alois Fišárek, Michal Lánský, hrají: Vilém Čok, Ivana Chýlková, Boleslav Polívka, Jiří Bartoška, Josef Abrhám, Pavel Landovský ad.). Vím o divadelním zpracování souborem Divadla Komedie. Ovšem operní zpracování, rozhodně kontroverzního díla českého spisovatele - filozofa Ladislava Klímy, který byl, dodnes je a nejspíš i zůstane velmi rozporuplnou osobností, jež dokázala šokovat a to v jakémkoli směru, bylo, pravděpodobně nejen pro mě, něčím vágním a abstraktním. Tedy do toho večera, kdy jsem konečně našel čas přijmout pozvání jedné z hlavních protagonistek a přidal tak do svého divadelního portfolia empirický a úžasný kulturní zážitek.

 

 O autorovi

Řekněme si zcela na rovinu, že Ladislav Klíma není čtení pro každého. Ačkoliv autor sám v mnoha případech čtenáři nabízí příležitost utvořit si vcelku reálný pohled na jeho duševní zdraví, materiální i duchovní život a hodnoty, včetně jeho filozofie a myšlenkových pochodů. Naprosto otevřeně deklaruje postoje k různým existenciálním otázkám, byť s formou podání subjektivních dogmat čtenáři si opravdu “hlavu neláme”.  Klíma nebyl ani pro komunistickou cenzuru zcela “jednobarevným” autorem, nicméně kupříkladu výběr z jeho tvorby, pod názvem “Vteřiny věčnosti” vydalo nakladatelství Odeon v roce 1989 (po 32 letech od 1. vydání), a povídka “Bílá svině neboli konečné rozřešení problému o vzniku křesťanství”, ve které tradičně drastickým a zároveň groteskním způsobem, s nadsázkou zpochybňuje, dost možná, největší instituci celé lidské historie, totiž křesťanství a církev, velmi ovlivnila můj postoj k největšímu “fake či fabulkaci” v historii lidstva. Rodák z Domažlic prožil svůj život, který poměrně záhy, ve 48 letech, ukončila tuberkulóza, ve stejném duchu, jaký zanechal světové próze jako autor a nekompromisní filozof.

 O díle

V případě posmrtně vydaného díla “Utrpení knížete Sternehocha” se dle literárních odborníků jedná o groteskní romaneto. O expresionistickém románu, psaném v tzv. Ich-formě, deníkovými zápisky, evokujícími reálnost příběhu, se dlouho mluvilo jako o pornografii, plné zvrhlostí, perverzností a morbidností. Skutečný význam novely nebyl dlouho brán na zřetel, a kniha byla na dlouhou dobu zakázána a trochu zapomenuta. Ačkoliv se jedná o literaturu plnou apokalyptických scén hodných Danta nebo E. A. Poea, ironických postřehů o lidské povaze, povrchnosti německé šlechty a filozofických sentencí.

Příběh plný smrti a nesmrtelnosti, časnosti a věčnosti, problému bdění, snění a reality, kontrast realismu a transcendence, absurdit a fatalit, vypráví o narůstajícím šílenství hlavní postavy knížete Sternenhocha, který od obyčejného života doputuje až k morbidnímu konci, kde si však uvědomí vlastní já. Příčinou jeho utrpení je Helga, jejíž chování dožene knížete k činu, jenž trvale ovlivní jeho život. Více asi nemá smysl psát. Kdo knihu četl, ví, kdo nikoli, pravděpodobně kvalitu díla stejně zatím neposoudí.

 O představení

Opera, jako žánr, celkem dlouho nevykazuje prokazatelný progres ani snahu inovovat se pro nové publikum, takže při pohledu do programů velkých světových operních scén neshledáte více, než-li osvědčenou klasiku. Originálním či modernizovaným formám toho klasického divadelně-hudebního žánru se dveře divadel dokořán neotevírají. A pokud ano, přisuzuji to spíše osobní statečnosti uměleckých šéfů, vřelejšímu přístupu k novým trendům a dost často nezbytně nutným experimentům či jinak statisticky generovaným příčinám.   

Klímova tvorba vychází z protikladů. Logické se inspiruje nelogickým, racionálno iracionálnem, kombinuje vysoké s nízkým a přes silný filozofický obsah většinou obsahuje nejtemnější stránky lidského vědomí, jako sadismus, perverzi, hrůzu a hnus. Až na samou mez únosnosti a po nejnižší podstatu člověka. Tohle všechno pojmout a “nacpat” do devadesáti minut operního představení znamená zkombinovat vlastní autorskou pokoru s mírou kreativity při prezentaci Klímových vizí.

Představení je, a nejen hudebně, velice moderně pojaté, od hororové disharmonické linky psychedelie k pomale něžným a romantickým pasážím. Nehledejte osmdesáti členný orchestr, komorní obsazení - citera, kontrafagot, housle, viola, sampling a elektronika - nabízí nepřebernou škálu hudebních vyjádření a kombinací. Včetně filtrů a efektů, z větší části předtočeného hudebního podkladu nebo zpěvu na mikroporty.

Zajímavé je i použití esperanta, které hodně připomíná operní italštinu, a většinu diváků donutí nepídit se po doslovném překladu každého slova (ten nakonec běží v češtině a v angličtině na titulcích). Na oplátku nabízí znalým děje možnost zaměřit mysl na zvuk a emoce pramenící z hudby. A něco pro operu tak výjimečného registrujeme snad jen ve tvorbě Philipa Glasse.

Originalita nechybí ani jednoduché, ale zcela efektivní a efektní scénografii, kostýmům, světelnému designu nebo taneční choreografii. Přes dobové zasazení příběhu do konce 19. století uvidíte na jevišti kladky, řetězy, pultové mrazáky, potravinářské lednice nebo výdejní automaty na barelovou vodu, aniž byste se nad tím stihli zásadněji zamyslet nebo dokonce pohoršit. Vše do sebe zapadá, nikterak si neodporuje ani nenarušuje homogenitu představení.

 O tvůrcích a protagonistech

Se současným šéfem činohry ND Michalem Dočekalem, dlouholetým a úspěšným uměleckým vedoucím a režisérem Divadla Komedie (1996- Cena A. Radoka, 2001 - Cena Divadelních Novin, 2010 - Cena J. Balvína), jsem se osobně setkal při premiéře dokumentu “Ústečák”(dokument o politické likvidaci ústeckého Činoheráku v roce 2014), promítané přes oponu v ND, takže lze předpokládat, že jeho režijní rukopis asi není pro nikoho velkým překvapením. Stejně tak jako symbióza s hudebním nastudováním Petra Kofroně, dirigenta, uměleckého ředitele opery ND a Státní opery. Oba se mohou spolehnout na kvalitní výkony herců, tanečníků a hudebníků a společně tak naplnit a završit (de facto) osudovou misi autora libreta a hudby, věkově mého vrstevníka, profesně však úspěšného a velice osobitého hudebního skladatele a básníka, rodáka ze severních Čech, Ivana Achlera. Jeho koketování s tímto námětem signalizovala scénická hudba k činohernímu zpracování před léty v Divadle Komedie, celovečerní opera představuje pravděpodobně úspěšný konec jeho cesty za Klímovým porozuměním a prezentaci jeho literatury v dalších uměleckých formách.

Pěvecké hodnocení mi nepřísluší, ale Ukrajinec Sergej Kostov v roli knížete i soprano di coloratura  Vanda Šípová (se kterou doufám dokončíme brzy velký rozhovor) v roli Helgy, předvádí absolutní pěvecké maximum, často v náročných a krkolomných pozicích a pohybových kreacích. Za naprosto unikátní a strhující považuji výkon hostující Terezy Marečkové, která coby čarodějnice Kumhist k pěvecky a herecky zvládnuté roli přidává i famózní muzikantský, živě hraný, part  na housle a violu.

Sternehoch v opeře

O reprízách

Pro sezónu 2018/2019 už bohužel termín v kalendáři opery Národního divadla nenaleznete, ovšem ihned v počátku té nové, 2. a 5. září 2019 budete mít možnost představení na Nové scéně navštívit a udělat si obrázek sami.

 O odkazech

Veškeré informace, fotografie nebo recenze o představení naleznetena webu Národního divadla, v sekci Opera.

 O známkování

Ladislav Klíma / Ivan Achler - Utrpení knížete Sternehocha

Nová scéna, Národní divadlo, Praha; premiéra 7. 4. 2018

Představení: Prospěl s vyznamenáním

Výrok Ladislava Klímy, že postavy románu jsou jeho vlastní možnosti, které se neuskutečnily, je jeho čtenářské obci znám. Jan Němec, jeden z nejosobitějších režisérů tzv. nové vlny 60. let, zrealizoval podle svého a poměrně volného zpracování Klímovu novelu v 90. letech a dodnes jí dle filmových statistik, přes všechny výhrady diváků i “odborné” kritiky, vidělo téměř čtyři sta tisíc návštěvníků biografu. Věřím, že si tohle osobité operní zpracování, které po více než devadesáti letech dodatečně naplnilo Klímovy nenaplněné možnosti, vždy najde své publikum i v blízké budoucnosti a vydrží na repertoáru co nejdéle. Téměř vyprodané hlediště je pro všechny zainteresované jasným ukazatelem, že se odvaha tvůrců, maximální profesionalita umělců  a roční kolotoč zkoušek a představení “vyplatil”, a umělecky dále kráčí tím nejsprávnějším směrem. Ne již jako nezralý plod experimentalismu, s poněkud nekujným autorovým dílem, ale coby hotové, byť možná pro někoho “ostřejší”, představení. S dobrovolně kladeným důrazem na divácký a posluchačský poznávací proces, při “přetavení” Klímova odkazu do operní formy.