Štěpán Málek - Punk je doživotní závislost

Štěpán Málek je nejen zpěvákem a frontmanem punkové kapely N.V.U., zároveň byl lektorem vysoké školy a čím dál tím častěji se prezentuje jako malíř a akademický sochař.    

Štěpán Málek se narodil v roce 1966 v Chlumci nad Cidlinou a ve východních Čechách žije, tvoří a působí v různých sférách i polohách celý svůj život.Je také čestným předsedou Klubu Konkretistů a autorem mnoha prací které můžete shlédnout na jeho internetových stránkách nebo kdekoliv, kde v poslední době hojně vystavuje. Šestnáct let učil na Univerzitě Hradec Králové. Když mu čistá mzda klesla na hranici 12 tisíc korun, musel odejít protože i učitel musí být schopný hradit své životní náklady...

Nemá rád, ba přímo, jak říká:“ Sere mě veřejnost, jak se nechává opíjet rohlíkem a vymývat si mozky reklamou, bulvárem a politiky. Jejich sebestřednost, nabubřelost, nekulturnost a prolhanost je mi k zblití… “ Nenávidí jakékoliv násilí ve jménu politiky, náboženství, krátkozrakost mocných, nahrabat, ochcat a vyjebat s veřejností, byť ví že dav je tupé stádo. Přesto, ale, je optimista a věří v lásku a rozum. Je otcem dvou dětí a je na to extrémně citlivý, protože si uvědomuje, že dneškem se tvoří budoucnost. A proto, že hlavním smyslem jeho života jsou jeho dva synové, žije tak, jak žije, tvoří tak, jak cítí. Právě pro budoucnost jeho dětí.

Štěpán Málek na každém koncertě své kapely dokáže skvěle pobavit své  fanoušky a fanynky. Ať už na festivalech nebo v klubech. Stejně tak s vámi dokáže podrobně rozebírat jakékoliv umělecké dílo nebo vám stejně dlouho vyprávět desítky vtipů a anekdot. Poprvé jsme se potkali na pódiu v Novém Bydžově v roce 1992. Tohle povídání se událo v kultovním strahovském klubu 007 na společném koncertě N. V. Ú s další legendou českého punku, kapelou P.S., 8. února 2014.

Kdy do života Štěpána Málka vstoupil punk?

Štěpán: Tak u mě to nebyla láska na první poslech, ale spíš na první pohled. Když jsem byl dítě školou povinné, tak naši odebírali časopis 100+1 a v jednom čísle byl článek Punkrockové šílenství. Tu dvojstránku mám dodnes doma. Nevím, nějak mě to začalo až patologicky fascinovat, nevím v čem přesně, ale tak mi to učarovalo, že jsem se začal zajímat zevrubněji, co je to za lidi, o muziku co hrajou a tak. Bylo mi 14 let , hlubokej “totáč”. Ale dalo se k tomu dostat,

Cos tedy slyšel jako první?

Štěpán: První byly takový ty klasický kapely, Pistole a Ramones, ale zároveň s tím jsem začal milovat v podstatě veškerou divnou muziku. Kupodivu i vážnou hudbu. Třeba Krzysztof Penderecki , toho jsem si tenkrát koupil v Polský kultuře, výborná deska. A další a další.

Bylo snadné se k takové hudbě dostat?

Štěpán: Hodně tomu pomáhal jeden velmi osvícenej člověk v Novým Bydžově. Jirka Moravčík, kterej teda funfuje pod jiným názvem v muzice dodneška, zval tehdá zajímavý hudební tělesa a kapely, folk, underground , bigbeat nebo novou vlnu. Takže jsem měl možnost na vlastní oči vidět prehistorický Precedens se Saharou jako frontmanem a s Bárou Basikovou, která tam v tý době začínala a dělala v podstatě křoví. Spolužáci ze šutrárny pozvali do Hořic Letadlo, stará kapela nebo i s bydžovskejma máničkama třeba koncert Zikkuratu v původním složení Jiří Křivka, Tomáš Havrda, Vilém Čok a Luděk Vejvoda. I na střední si pamatuju starý OZV. Mezi lidma byla spousta muziky, která se předával, mě nasměrovala třeba na jazzovou sekci. Tak nějak to pomalu plynulo, až mě to úplně pohltilo.

Kdy v tobě dozrálo rozhodnutí založit si vlastní kapelu?

Štěpán: Tak to bylo .. v prváku na střední škole, Kapela se jmenovala Ježkovy zraky a nazývali jsme to underpunk. Ovšem to spíš bylo označení našich tehdejších muzikantských schopností. K založení kapely přispěly tři zásadní věci. Koncert Letadla, v televizi jsem viděl klip Pražského výběru - Jsem rád, že je Olda přítel můj a nejzásadnější důvod byla kazeta od někoho, koho to moc nebralo. Na jedný straně byly Exploited - Let´s Start a War a na druhý Joy Division - Closer. Vražedná kombinace, jel jsem to pořád dokola. S klukama kapely, furt dokola, prostě zásadní událost. A do toho náš kytarista pořídil na burze Dead Kennedys.Fresh Fruit for Rotting Vegetables. Naprosto zádní deska, zásadní kapela v mým životě. Ješte teď, když o tom mluvím mám husí kůži. Z Biafry vždycky.

Jsi pamětník punkové scény před rokem 1989. Můžeš na to krátce zavzpomínat a případně srovnat tehdejší klima s tím, co se dnes prezentuje jako punk?

Štěpán: Tak já si troufnu tvrdit, že devadesát procent tehdejších pankáčů nebo lidí od “divný” muziky do toho nešlo apriori rebelovat nebo převracet systém. Prostě se ta odlišnost líbila, protože ten smrad tý toalitní pop music, celý společnosti, to se nedalo.

Co pro tebe punk znamená dnes ?

Štěpán: Punk pro mě znamená především půl mýho života. Punk je doživotní závislost. Na rock and rollu a na muzice vůbec. Zkusím to vzít heslovitě. Především svobodu, ať to zná jakkoliv provařeně. Ale moje svoboda končí tam, kde začíná omezovat někoho jiného. Za další pro mě punk znamená nepřijímat pravidla, která mi nejsou po chuti. A nemyslím tím být rebel bez příčiny. Jsou a budou tady sračky, proti kterejm by se měl každej slušnej člověk, nejenom pankáč , vymezovat. A zároveň je pro mě punk, a vím, že se opakuju, obrovská lekce pokory.Neposrat se sám ze sebe, neposrat se z toho, když Ti lidi zobou z ruky. to je úžasnej pocit na tom pódiu. Ale já tohle mám rád jako pocit sdílený energie, ne jako pocit, že můžu ty lidi po sebou nějak ovládat. Ta lekce pokory je taky o tom, že je třeba pokory a tolerance, byť ten punk je ze svý podstaty nasranej, jeho velká složka je nasranost, i určitá agresivita. Tenkrát to byla menšinová záležitost a člověk to prostě potřeboval dělat.                                                                                                                                           

N.V.Ú. - Nepřipadá V Úvahu - dost možná, že někteří vaši současní fanoušci ani neznají význam té zkratky. Nikdy tě nenapadlo zpívat jinak než česky? Je jazyk, vyjádření textu směrem k posluchači, problém současné české hudby?

Štěpán: Samozřejmě. Protože mně vždycky na textech záleží. A k tomu zpívání v češtině patří i to, že nejsem žádnej brilantní angličtinář, takže i když hrajeme covery, ten text si pečlivě nastuduju. I tak se to zvrhne v takovou “Czenglish”. Ale vím o čem to je a ten feeling tam dostanu. Nemusím takový ty rádoby vtipný český texty. Někdy je to vtipný, ale ...   

Posuňme se k umění. Jak velkou součástí tvého života je výtvarná tvorba?

Štěpán: Umění pro mě znamená to samý co punk. Dokonce jsem paradoxně dřív chtěl být výtvarník než muzikant. Jelikož věci okolo umění a výtvarna vůbec mě zajímaly už od základní školy, daleko dřív než muzika. Ale jde to v podstatě paralelně.

Takže by se dalo říct, že je to další kanál tvé kreativity?

Štěpán: Já jsem si v podstatě našel dva jazyky, kterými se snažím hovořit. Jsou paradoxně trochu na opačných pólech. Mám rád tu uřvanou a poflusanou muziku, kterou produkujeme, a na druhou stranu to, co dělám jako výtvarnou produkci. Nerad o sobě mluvím jako o umělci, to je ta meditativní a klidná poloha, ten druhej jazyk. Ale mně to přijde fajn. Ta pestrost, na jednu stranu chceš pařit a jindy zase chceš bejt vklidu, jít si sednout do lesa vypít dobrej čaj.

Fakultu jsi opustil za ministra Bursíka. Dnes je spousta nových škol, konzervatoří, akademií, dost často soukromých, ze kterých vychází “herci nebo umělci”. Je umělecké školství potřeba v takovém rozsahu?

Štěpán: Samozřejmě, že není. Ale školy jsou potřeba. Ta umělecká škola je dobrej tavící kotel. Třeba já, když jsem se dosta na “akádu”, tak jsem byl rád. Já jsem teda věděl, že to chci dělat i kdybych se tam nedostal, takže jsem neměl žádnej stres. Ale když už se tam dostaneš, jsi v centru dění, máš mnohem větší zdroj informací a přejímání zkušeností. A hlavně mnohem větší množství konfrontace, což nikde jinde nemáš. Nikdy ti žádnej autor neřekne, že to nechce, naopak. Takže asi tak.

Nevzniká i tak určitá nadprodukce průměrných?

Štěpán: Pohyboval jsem se v tohle akademickém školství šestnáct let. Ale dneska může založit takovouhle školu v podstatě kdo má díru do prdele, s prominutím. A vzniká spousta balastu. Taková škola může udělat i ze šikovnejch lidí šarlatány. Masírujou jim ego, ale nic je nenaučí, nic jim nevštípí ani nepředají. Každá škola ti většinou dá vždycky víc tím, co je mezi řádky než co učí podle osnov. A je jedno, jestli umělecká škola nebo univerzita.

Nějaká cesta nebo řešení?

Štěpán: Nevím. Mě spíš mrzí, že velký procento absolventů takových škol se po jejím skončení v podstatě volný tvorbě vůbec nevěnuje. Ty školy potřeba jsou, ale důležitá je kvalita. Což na štěstí ty zásadní školy tady u nás mají.

Štěpán Málek

Nemáš pocit, že žijeme ve společnosti, kde raději hledáme milion důvodů proč to nejde místo snažení se najít jeden způsob, jak to udělat?

Štěpán: Spousta lidí je zpovýkanejch, neustále křičí a nadává, že nemůže… Blbost. Vždycky něco můžeš. To minimum je to halekání v hospodě, od totáče stejný. Člověk se namlsal, že si může všechno užívat. Ale když něco od něčeho čekáš a chceš to dostávat, tak si ty správný cestičky vždycky najdeš. Jen chtít.

Konzum narůstá s rostoucí ekonomickou závislostí.  Baví potom člověka život, když se neustále potýká s označením podivína nebo dekadentního budižkničemu?

Štěpán: Baví. Byť je zdlouhavý, trnitý, hrozí tam vyhoření. Ale naštěstí jsou stále ty spodní proudy, boje s větrnejma mlejnama. Prostě lidi, který to nevzdávají. Já se na jednu stranu smiřuju s tím, že tahle společnost, tahle civilizace je na cestě do prdele. Ale nejsem škarohlíd, takže pokud nezhyneme jako lidstvo komplet, tak věřím, že tady budou lidi, kterým nepůjde jen o to “uživení se” , ale vždycky o něco víc. Možná jsme ichtylové, ale ta společnost takový lidi potřebuje. Nakonec to vždycky dělám sám pro sebe, pro svůj dobrej pocit.Pocit pábitelství. Někdy mám ten pocit hodně intenzivní, přirovnal bych to k jedný povídce od Hrabala, kde takovej starej dědeček pořád pomalovával ten barák a s úsměvem říkal: “Je to ve mně jako v koze.”

Jak se cítíš ve společnosti jako rodič odpovědný za budoucnost svých dětí i jako občan?

Štěpán: Já chci poděkovat svým rodičům. Vždycky jsem měl dost prostoru pro rozumnou argumentaci a diskuzi, když bylo ouvej, posadili mě do kuchyně, máma mi nabídla cigáro a zeptala se v čem udělali s tátou chybu. A já šel teda z průseru do průseru. Nikde neudělali chybu, jsem jim vděčnej, ta to jak mě vychovali. Tak, že dneska si vážím třeba toho, že můžeme to, že spoustu věcí nemusíme. Nemusíme bejt ti oVčani se vším všudy, jak se to po nás vyžaduje. Já vím, žiju tady a teď, chci bejt v rámci svých možnotí plnohodnotnej občan. Ale ne oVčan.

Můžeme pro jistotu ty termíny upřesnit?

Štěpán: Jasně. To znamená, že nebudu žrát všechny hovna, který mi servírujou. Ať už je to major bussines nebo politika. Spousta lidí podvědomě tuší, že je to v prdeli, ale pořád mají tu tendenci se sklánět před neexistující autoritou. Když mám nějakou morální, opravdovou autoritu, o.k., proč jí nerespektovat. Ale denně vidíš, a na konec, proč to neříct. V tý politice je z valná většina politický reprezentace snůška psychopatů a sociopatickejch zrůd.