Na mapě pěveckých sborů najdeme i jihočeské město Strakonice. Dlouhodobě zde působí sborů povícero, takže dnešním rozhovorem s Marcelou Mikovou nabízím možnost přiblížit její a jejich dobrou práci v okresním městě na jihu Čech
Pěvecký sbor je hudební těleso, tvořené výhradně vokalisty. Jeho vedoucím je sbormistr, který má na povel sbory mužské, ženské, smíšené, dětské i dospělé. Sborový zpěv lze považovat na hudebním kolbišti za disciplínu samostatnou a rozhodně ne snadnou. Jak po stránce lidské, tak po té repertoárové. Často je důležitým kritériem i účel pro něž je sbor založen. Tradice pěveckých sborů v českých zemích je dlouhá a bohatá, sahá do poloviny 18. století. Mezi nejstarší tuzemské a dosud fungující patří Zpěvácký spolek Hlahol v Praze nebo kroměřížský Moravan, mezi nejznámější například Kühnův smíšený sbor, Pražský filharmonický sbor, Pražský komorní sbor, Schola Gregoriana Pragensia a z dětských sborů určitě zmiňme Kühnův dětský sbor, Bambini di Praga, Dětský pěvecký sbor Českého (Československého) rozhlasu nebo Boni pueri.
Profesorka strakonického Gymnázia Marcela Miková. Sama je dítě z hudební rodiny, neb je dcerou slavného českého sbormistra profesora Čestmíra Staška. Hudbě se věnuje v roli sbormistra pěveckých sborů, nedávno oslavila narozeniny a byla oceněna Jihočeskou hospodářskou komorou na Fóru podnikatelů coby Osobnost roku. Proto si dovolím nabídnout vám její zkušenosti, názory a postřehy a představíme i pěvecká tělesa v jejichž čele stojí – pěvecký sbor Fere Angeli, HLASOŇ a Pěvecký sbor Gymnázia Strakonice..
Předpokládám, že máš klasické hudební vzdělání a se sborovým zpěvem jsi začala od dětství – pokud ne, řekni čtenářům jak to bylo? Jak jsi se ocitla na jihu Čech?
Marcela: Nevím, jestli se 12 let klavíru na ZUŠ a 10 let v Dětském pěveckém sboru Československého rozhlasu dá považovat za klasické hudební vzdělání, ale je to veškeré hudební vzdělání, které mám. Moji rodiče jsou oba profesionální hudebníci a díky tomu jsem záhy zjistila, že nikdy nebudu více než průměrný amatér a vystudovala jsem raději matematicko-fyzikální fakultu. Na jihu Čech jsem už 18 let, protože jsem otěhotněla přesně ve chvíli, kdy můj budoucí muž končil studia medicíny a o mladé doktory tehdy nebyl v Praze zájem. V den promoce dostal pozvání na pohovor do Strakonic a za tři týdny se přestěhoval z městečka za Prahou do místní nemocniční ubytovny. Já jsem v té době ještě učila na gymnáziu v Praze.
Jak těžké bylo všechny sbory založit nebo převzít?
Marcela: Co se týká sborů, převzala jsem jen gymnaziální sbor od kolegyně Lenky Kubelkové, která mě o to požádala, protože se chtěla věnovat studentskému divadlu a myslela si, že to umím. Já jsem si to myslela taky. Že nic neumím, jsem zjistila, až když bylo pozdě a tak jsem začala navštěvovat sbormistrovské kursy. Hlasoň jsem nepřevzala, ten jsem si založila sama před pěti lety, aby i dospěláci ve Strakonicích měli kam chodit zpívat.
Je obtížně prezentovat sborový zpěv na menším městě a obecně v dnešní přetechnizované době?
Marcela: Prezentovat sborový zpěv je radost, protože lidé nás zatím poslouchají rádi, na koncerty chodí a členů ve všech sborech mám taky požehnaně. Řekla bych, že sborový zpěv tady ve Strakonicích vesele bují.
Jak je pro tebe, ve tvých očích a vlastně obecně, obtížná disciplína „sborový zpěv“ ?
Marcela: Záleží na tom, jak moc vážně to kdo bere. Kdybychom se rozhodli nacvičovat nějaké Bachovy kantáty, tak se budeme mořit, nezvládneme to a posluchači budou trpět. Ale my zpíváme písničky, které nás baví a posluchače nenudí. Je k tomu samozřejmě potřeba hudební sluch, trochu hlasu a schopnost intonovat a udržet se ve vícehlase, ale zase není nutné mít takový výrazný hlas, jako při sólovém zpěvu. Profesionální sborový zpěv je hodně náročný a dost bídně placený. Ale amatérské sborové zpívání je zadarmo a pro radost.
Troufnu si tvrdit, že hlas je mocný a nejuniverzálnější hudební nástroj. Jeho variabilita je oproti jiným nástrojům nesrovnatelná. Myslíš si, že se hlasem dá napodobit a zároveň vyjádřit vše v hudebním světě?
Marcela: Jestli se dá vše napodobit, to nedokážu říct, ale vyjádřit zpěvem se dá opravdu hodně. A hlavně se tím krásně uvolňují emoce a je prokázáno, že sborové zpívání má příznivý vliv i na imunitu.
Zpívám v kapele s dalšími čtyřmi kluky a i to je někdy obtížné, Jak zvládá žena – sbormistr čtyřicetihlavý smíšený kolektiv? Jaký jsi „šéf“? Přísný nebo liberální?
Marcela: Možná, že čím je lidí více, tím se to zvládá lépe. Nevím. Myslím, že mám metodu cukru a biče. Ale hlavně jsem přišla na to, že nejdůležitější je mít svoje sboristy rád a dát jim to občas najevo. A taky to, že jim neodpustím, když zpívají halabala a přitom by to zvládli lépe.
Jak bys popsala jednotlivá tělesa, která ve Strakonicích vedeš? Co je Tvému srdci nejbližší?
Marcela: Abychom nezapomněli, tak já tu mám ještě dětský sbor Fere Angeli na ZUŠ a přípravku k tomuto sboru, takže ve sborech pokryju věk od 8 do 70 let. A je to, jako by ses mě zeptal, které ze svých dětí mám radši. Každý sbor je jiný, každý se musí vychovávat trochu jinak, ale každý ve výsledku a po velké dřině přináší radost. Hlasoň jsou kamarádi a gymnazisté studenti, u kterých mám dojem, že mám třeba šanci ovlivnit jejich žebříček hodnot.
Existuje dostatečná podpora ze strany vedení školy a města? Jakými úspěchy se můžeš, při vší skromnosti pochlubit?
Marcela: Z vedení obou škol mám podporu v maximální možné míře, město se za nás asi taky nestydí a vzhledem k rozpočtu nám víc, než dává, dát nemůže. Máme naštěstí i sponzory z řad strakonických firem. Kdyby se našel mecenáš, který by dal každému sboru na rok sto tisíc, tak bychom měli vystaráno. Já nejsem zas až takový soutěžní typ, ale občas si s dětmi a studenty na nějakou soutěž vyjedeme, abychom měli motivaci nacvičit program pořádně. S Fere Angeli byla zatím největším úspěchem První cena Cum laude na soutěži v Neerpeltu v Belgii v roce 2010, s gymnazisty máme zlaté pásmo z celorepublikového kola soutěže Opava Cantat 2014. S Hlasoněm nesoutěžíme, řekla jsem si, že ten je jen pro radost a nesmí mi přinášet žádný stres. Myslím ale, že největším úspěchem jsou vyprodané koncerty tady ve Strakonicích a rostoucí počet zájemců o členství ve všech sborech.
Jak vybíráš repertoár pro soubory, které umělecky vedeš? Rozhoduješ se na základě povědomí o kvalitách tvých svěřenců nebo je volba spontální a vybíráš věci, které chcete dělat a které se vám líbí?
Marcela: Všechno dohromady. Velkým zdrojem not jsou sbormistrovské kursy, internet, známí, mám také k dispozici rozsáhlý archiv mého tatínka, dlouholetého sbormistra dvou dětských sborů. Repertoár musí být pestrý a nesmí být nad síly sboru. A ani posluchačů.
Jakou muziku či hudbu preferuješ ve svém životě? Prozradíš nějaké oblíbené nebo zajímavé interprety? Rozhoduje při poslechu hudby i tvoje nálada nebo duševní rozpoložení?
Marcela: V životě dost preferuji ticho. A v průběhu let se můj vkus trochu posouvá. Jako dorostenka jsem milovala Karla Plíhala, Spirituál kvintet, Žalmana Lohonku a podobně, to se mi líbí pořád. Moc ráda mám muzikály Lloyd Webera. Teď, když nechci ticho, si moc ráda pustím Dana Bártu, pozvolna pronikám do jazzu. Ale že bych měla nějaký vyhraněný vkus a nějakou srdeční záležitost, to zatím ne.
Při nedávném festivalu Strakonice nejen sobě jsi byla nejen v roli účinkujícího, ale i v roli pozorného a aktivního diváka a účastníka. Jaký je Tvůj názor na strakonickou kulturní scénu nyní? Tušila jsi, jak je obsáhlá a kolik talentovaných lidí čítá?
Marcela: To jsem právě díky gymnazistům tušila. Jeden čas byl skoro v každé strakonické studentské kapele nějaký můj sborista. Dlouho jsem toužila dát všechny strakonické muzikanty nějakým způsobem dohromady, ale zůstalo jen u snu. Nemám bohužel ty realizační schopnosti. Ale vždycky jsem říkala, že tolik muzikantů všech žánrů, jako je ve Strakonicích, asi nikde jinde není. Třeba jeden můj bývalý sborista, ahoj Ondro, působil současně kromě sboru ještě v Mladé dudácké muzice, v L-Bandu a měl vlastní rockovou kapelu.
Jak se žije rodilé pražačce v okresním městě se stále víceméně průmyslovou tradicí? Jak hodnotíš úroveň zdejšího kulturního dění? Je podle tebe dostatečně vyvážené a pestré, nebo je něčeho málo a jiného zase příliš?
Marcela: Mně se tady žije krásně. Když sleduji svoje uštvané kamarádky v hlavním městě, jak tráví půl dne v hromadné dopravě nebo v autě a já si všude dojdu pěšky do deseti minut, do kina se vypravuji pět minut před začátkem filmu, mám tu mnohem víc času na život a jako bonus čistý vzduch. Taky mám pocit, že můžu více ovlivnit, co se kolem mě děje, než bych měla ve větším městě. A kultury není nikdy dost. Jen mám dojem, že tady na ní chodí pořád ti stejní lidé, a když bude nabídka hodně široká, tak to třeba nebudou stíhat. Prázdniny a září, kromě festivalu, se mi zdály na kulturu dost chudé, ale když jsem se dívala do listopadového programu, zdá se, že se to lepší. A jako na zavolanou mi přijede můj oblíbený Dan Bárta, lístky už mám. A nadšená jsem z výstavy Steva McCurryho v hradu. Půjdu na ní ještě jednou. Také musíme vzít v úvahu, jaké prostory tu máme k dispozici. Symfonický orchestr by se nám tu nikam nevešel. Za některou kulturou se musíme prostě vydat sami.
Než za čtenáře i sebe poděkuji za rozhovor pozvěme všechny na nejbližší vystoupení nebo akce, které se svými sbory chystáte a připravujete. Můžeme ty nejzásadnější zmínit závěrem našeho povídání?
Marcela: S gymnaziálním sborem to byl právě skončený koncert 27. října od 18 hodin v Rytířském sále, pro kurs sbormistrů, který se v té době koná ve Štěkni. Oni si nás poslechnou a pak nás rozeberou. A určitě budeme rádi, když se na nás přijdou podívat a podpořit nás nejen naši fanoušci na vánoční koncerty 10. a 13. prosince.
