Punk byl vždy hnutím lidí, kteří se cítili ze společnosti vyřazeni anebo do ní patřit nechtěli. Byl a je to prostor, kde má každý možnost se vyjádřit. tvořit podle svého, bez ohledu na konvence a normy. No Future? Dovolte úsměv.
Minulému režimu trvalo poměrně dlouho, než objevil v punku větší nebezpečí pro svůj pseudorovnostářský kolektivismus. Momentálně ovšem současná česká punková scéna pro nomenklaturní kádry nepředstavuje vůbec žádnou hrozbu. A to lze vnímat jako chybu.
Ano, punk asi nezemře. Nejde mu o život. Spíš mu v lecčems hrozí bankrot, jelikož mu evidentně končí záruční lhůta, poskytnutá náladou společnosti ještě na počátku milénia. V nové konformní éře švejkovského kapitalismu se socialistickou morálkou se pospolistost i směr hnutí punk rozmělnily ve škatulkách, pomluvách nebo rozemlely v mainstreamovém mlýnku z poloviny devadesátých let. Je to snad i dnes čistá emoce, kdy mluvit nestačí a prostě musíte křičet? Extraordinérní komunikace výrazného životního stylu? Nebo spíš jen póza, zaručující donedávna jistou naději na jepičí úspěch nebo zvýšení zájmu o své potlačené já? Trend a móda punk eshopů? Nemusíme hodnotit, posuzovat ani odsuzovat. Smutný příběh starých pankáčů nakonec napsal velmi přítomně Jaroslav Rudiš v románu Konec punku v Helsinkách před osmi léty.
Na punku by mělo každému režimu vadit úplně všechno. Nejen provokativní a alternativní vzhled nebo hudba, v některých případech velmi jednoduchá a přímočará. Především by to však měl být onen vlastní přístup k majoritní společnosti a názor na dění v ní. Umělecky by měl se syrovou upřímností a bez složitých metafor vyjadřovat k reálnému životu tady a teď. Což se ve velké většině dávno neděje. Punk nějak ztratil “koule”. V současnosti v klidu profituje z výhod, které mu nabízí neideologická rovina jeho momentální pozice. Zpívá se o tom, jak pijeme kolu s holkama v mekáči, kde ty vole sedí i jiný pankáči, “lajky na fejsu” jsou důležitější než stále nižší návštěvy na živých koncertech a celkově tahle komunita funguje spíš na platformě byznysu s punkem a jeho odkazem.
Filip Fuchs ve své knížce Kytary a řev mimo jiné píše: “ Punk byl vždycky hudbou lidí, kteří se cítili ze společnosti vyřazeni anebo do ní patřit nechtěli. Byl a je to prostor, kde má každý možnost se vyjádřit. Tvořit podle svého, bez ohledu na konvence a normy." S tím nelze nic jiného než souhlasit. Ve všech třech kapelách, tj. Z ničeho nic, Clean Slate a Spleen, jsme absolvovali nespočet koncertů s nějakým poselstvím nebo přidanou hodnotou, coby podporu nějakého názoru, instituce nebo potřebné věci. Ať to byly koncerty pro různé zvířecí útulky nebo sociální zařízení, akce proti válkám v Jugoslávii nebo Iráku, aktivity na podporu squatu Ladronka nebo třeba happening Škodná v revíru, akce namířená proti tehdejšímu vedení města Strakonice. Kapely dnes odehrají X násobně více koncertů, ale důvody jsou ryze komerční. Zkuste zavolat manažerovi punkové kapely o termín na benefici. Stejně tak jsme o nevelkých nebo neradostných proměnách v punkové scéně dalekosáhle diskutovali se zesnulým režisérem a dokumentaristou Vladislavem Kvasničkou, když jsme se společně snažili navázat dokumentem “X Punk aneb dvacet let s čírem” na jeho sondu do života punkové komunity v ČSSR “...Aby si lidi všimli”.
"Místo toho, aby lidi uchopili své svobody a chtěli změnit tuhle zem pro dobré místo k žití, tak se stal pravý opak. V punkové subkultuře to je evidentní. Když porovnám lokality, místa a lidi, se kterými jsem o punku natáčel za bolševika s těmi, kteří se k tomu hnutí hlásí dnes, je patrné, že se punk vnořil do hlavního proudu bez větších rozpaků, ovšem i bez svého společenského a kulturního poslání," uvedl Kvasnička na diktafon v roce 2011 při promo rozhovoru k natáčení hudebního dokumentu X punk..
V Praze se koná konference evropských protiimigračních stran z frakce Evropa národů a svobody (ENF). Na pozvání hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) v Praze budou jednat o tom, zda by Evropskou unii neměla nahradit spolupráce suverénních zemí. Jejich odpůrci chystají protesty. Což lze přeložit, že několik desítek až stovek lidí bude mrznout před místem konání, pokřikovat hesla a mávat transparenty, možná to natočí nějaká televize do večerních zpráv. Schůzka lídrů vesměs kontroverzních politických uskupení, balancujících za hranou pravicového extrémismu a xenofobie, kteří si užijí atmosféru luxusu a předvánoční Prahy. Vše v klidu skončí a v pondělí bude ticho po pěšině. Koza se nažrala, ale vlk zůstal celý.
A kde zůstala podstata protestu? Kde je sdělení nějaké politické opozice a společnosti obecně? Vyjádření, obsahující námitku, zřetelný nesouhlas nebo jasně vyjádřený odpor proti jasné skutečnosti nebo kontroverzní osobě? Určitě v každém z nás, jen dobře ukryto. Pohodlně a po česku čekajíc, zda na to někdy přijde řada. Pamatuji přímé akce proti otevírání prodejen Mc Donald´s, koncerty a protesty proti válce v bývalé Jugoslávii i poslední větší událost tohoto charakteru. Před více než patnácti lety se v médiích objevovaly titulky o válce v Praze. Zasedání Mezinárodního měnového fondu si nenechaly ujít tisíce odpůrců globalizace, domácích i zahraničních. V ulicích hlavního města tak proti sobě stanulo na 12 tisíc demonstrantů a 11 tisíc policistů. Nic podobného se dlouho dít nebude. Konzumní většině to spíš připomíná laciný námět na scénář béčkového hollywoodského dojáku s dobrým koncem. Ovšem o lecčems to vypovídá. Minimálně o lhostejnosti a sebe zahleděnosti velké většiny Čechů do svých vlastních ledniček a garáží. Mnohdy přes mrtvoly a určitě přes růžové brýle vnímaný svět, který již dávno není ostrovem demokracie. A pokud ano, potom téměř opuštěným.
I přesto, že jsem socializovaný a částečně domestikovaný punker, současné dění mě v klidu opravdu nenechává. Byť se snažím politiku maximálně vytěsnit ze svého života, asi jako každý, umím si přiznat, že je to právě politika, která mi v různých sférách mé práce nebo dalších aktivit komplikuje život a klade překážky. Proto jí minimálně, v rozsahu nutném pro přežití, sleduji. Sleduji a reaguji. Tak jak cítím a mohu. Jako občan jsem se svým konáním zatím na rozpacích, jako textař mám naštěstí jasno. Bohužel náběry materiálů z vraždění demokracie, pány Klausem, Zemanem, Paroubkem, Grossem, Topolánkem, Kalouskem nebo Babišem či Okamurou, mnoho poetiky nenabízí.
Předkládaný předpoklad, že punk skončí na tom, že nebude o čem psát texty, vzal rychle za své. Pokud si poslechnu ještě dnes text Karla Kryla Demokracie z roku 1993, napadá mě, že písničkář Kryl byl vizionář, kterého ale mnoho umělců nenásledovalo. Včetně naší kapely. Myšleno tak, že jsme o politice moc nezpívali. Ne, že bychom se k ní svým postojem nevyjadřovali. Kytarista a zpěvák punkové kapely SPS Zdeněk Růžička v roce 2007 pro časopis Report uvedl: “Ze začátku jsem podobný pocity měl, všude vládla euforie, ale postupem času začaly vyplouvat různý sviňárny a zas bylo o čem zpívat.” To jsou sice slova punkového matadora, kamaráda z téměř stejné generace, ovšem přiznejme si pravý stav současné situace spíše slovy Honzy Hauberta: Ale lidi říkali, že punk je jinde. Ale lidi říkali, no, to snad není možný.
z ničeho nic
Z kruhového objezdu
I.
U koryta, mocipáni
slyšte jejich provolání:
Občane máš prostě pech
nikdy neztrácíme dech
Z televize: Tak to jsme my!
Arogance, absurdita nad zemí
Se lží správně složenou
Kádři s tváří koženou
Ref:
Kecy, kličky, sliby, chyby,
to je vaše značka
Chcete všechno, mě i tebe,
jak citron vymačkat
Dostává to ostrý jas
není důvod ztrácet čas
II.
Nohsledi a mafiáni
komunisti, Japonci a paviáni
Světlé zítřky, osmý den
to co nikdy nepřijde
Ref2
Když dochází trpělivost,
tolerance, víra
Při vlastní bezmocnosti
ruka v pěst se svírá
Z kruhovýho objezdu
bez možnosti výjezdu
Chcem ven!
O sviňárnách se dnes mnoho nezpívá. Ano bude líp, tak proč ten negativismus, že? Ani my, kluci z jihu, nebudeme zachraňovat svět před jím samým. Ponecháme si svou skepsi, cynismus a nihilismus v muzikantské rovině. Ale doufejme, že si vylepšíme v kategorii politické písně bilanci zbrusu novým songem Z kruhového objezdu. V roce 2018. V roce, který může zhoršit stav už beztak vykastrované demokracie. I plešatá zpěvačka Petr Janda v jednom rozhovoru uvedl: Kdybychom nejeli na politickou píseň do Sokolova, možná by Olympic nebyl. Nikam jet nemusíte, jen bude možná fajn zjistit, jaké to je. Tvořit a přiměřeně riskovat pro vše, v co věříte a stejně přežít v tom, co nakonec vyplyne. Poznat pocit, když stojíte na bojišti a veškerá bolest je pravá a zmar úmorný. Prožít věčnost v několika vteřinách. S hrdostí, že jste udělali něco správně. A protože jste se přes všechen stres a vyčerpání nikdy necítili tak naživu. To vše samozřejmě v přiměřené míře.
