S tajícím sněhem a nastupujícím jarem se pravidelně roztrhne pytel s vyhlášením různých anket, zveřejňováním nejrůznějších žebříčků a udělováním různých cen. V českých zemích poměrně zakotvená tradice, dost často povýšená na celov
Každý umělecký směr nabízí hned několik možností, jak odprezentovat„zcela nepochybně to nejlepší“ Máme dvě soutěže krásy – Miss ČR a Česká Miss. A v umění zřejmě jdeme stejnou cestou. Ročně se v Česku natočí pár desítek filmů a ty, které se vůbec dostanou do kin můžete spočítat na prstech na rukou. Jinak končí v nočních hodinách na ČT Art a to ještě jen ty, které spoluprodkuje ČT. Přesto udělujeme naší zemičce Ceny české filmové kritiky a Českého Lva.Cenu Alfréda Radoka v situaci, kdy Nadační fond cen Alfréda Radoka po ročníku 2013 ukončil její udělování nahradila Cena divadelní kritiky. Herci a divadlo všeobecně více ovšem vzhlíží k cenám Thálie. U hudby jako takové je cen a ocenění přirozeně nejvíce, jsme přece národ hudební, potomci Smetany, Dvořáka nebo Martinů, ačkoliv současný trend bohužel spíše nahrazuje starého a dobrého muzikanta v českém pořekadle: Co Čech, to supertalent nebo superstar. Takže jen pro zajímavost některé z hudebních ocenění – česká podoba Grammy „Anděl“, nesmrtelná a nejzbytečnější anketa Zlatý slavík, Břitva, Žebřík, Cena Bedřicha Smetany – ať nepomíjíme klasiku, ale i Ceny hudební kritiky Apollo, Beatová síň slávy nebo třeba Krtek. I ten může být ve vaší dvoraně slávy.
Takto by se dalo pokračovat u dalších uměleckých aktivit, tak raději rovnou přejděme k věci.
Do jaké míry vypovídají ceny a ocenění o kvalitě produkce nebo produktu?
Do jaké míry u těch cen, které vyhlašují samozvané akademie, kritika a odborná veřejnost, rozhodují marketingová lobby ?
Do jaké míry posoudit u něčeho většinou naprosto originálního – a tudíž naprosto jednoznačně neporovnatelného – co nebo kdo je z toho to nejlepší ?
Věčný problém, který by se dal objasnit tak, že ceny vždy vypovídají o dobovém (ne)vkusu, možná dokonce i o mravech ( i těch špatných), resp. o typizovaných modelech chování a (ne)myšlení jisté části kulturních pracovníků v tom kterém časoprostoru.
Ceny vypovídají o tom, o kom vypovídat mají. Na některé se buď zapomene, přehlédne a nebo nedohlédne.
V atletice je vítěz jasný. Tam se pracuje s časem, dálkou nebo výškou a poměřuje se poměřitelné. Ovšem v umění to neplatí a platit ani nemůže. Aby bylo možné říct, kdo je „nejlepší“, musela by pěvecká soutěž nejspíš vypadat tak, že bych všech 12 finalistů zpívalo stejnou píseň a předsedkyní poroty by byla Gabriela Demeterová. A to by diváka asi tolik nebavilo. Tím méně prodejce reklamy v takových přenosech. Slavnostní vyhlášení několika finalistů a poté jednoho vítěze, dnes toho „nejlepšího z nejlepších“ je nepochybně zajímavý marketingový tah. Všichni chtějí přece znát toho nejlepšího
Ovšem minimálně stejně zajímavou informací, na kterou však v masovějších médiích nějak nezbývá místo, je i to, kdo „ty nejlepší“ vybral a z čeho vybíral, kdo svou „právě vycházející hvězdu“ do soutěže přihlásil. Případně na ní upozornil. A zcela bazální zadání. Kdo vybral porotce, kteří rozhodují o ceně a kdo jim dal podklady pro to koho a za co nominovat ? Jaká práce nebo autorita je opravňuje k oceňování té nebo oné tvorby ?
Každá cena, ocenění či vyhraná anketa zvedá cenu umělce. Měla by. Ovšem umělci dnes o své ceně nerozhodují, Ocenění by mělo znamenat zvýšený zájem publika, sponzorů , pořadatelů a médií. Nic moc z toho se nekoná, takže jediní, kdo na tom vydělá jsou časopisy pro náctileté a bulvár. Koeficientem výtěžnosti posuzované umění nepotřebuje sošky, medaile a plácání po zádech. Potřebuje pro svou existenci zajistit alespoň standardní finanční prostředky na normální a důstojné fungování. Ostatně stejně jako zbylá menšina umných lidí,kteří svou obyčejnou prací vytváří výrobky, produkty a hodnoty, aby to všichni novodobí top manažeři mohli zaznamenat do tabulek a grafů.
