Kde domov můj? Zde domov můj...

Kde domov můj? V kraji znáš-li Bohu milém, duše útlé v těle čilém, mysl jasnou, vznik a zdar, a tu sílu vzdoru zmar? To je Čechů slavné plémě, mezi Čechy domov můj, mezi Čechy domov můj  

Ano, toto je druhá sloka písně “Kde domov můj”. Písně z divadelní hry Josefa Kajetána Tyla "Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka", která poprvé zazněla a 21. prosince 1834 ve Stavovském divadle, z úst postavy slepého houslisty Mareše. Hudbu k ní složil český hudební skladatel a dirigent František Jan Škroup, prvním veřejně známým interpretem se stal slovutný bas, rodák z jihočeské Blatné, Karel Strakatý. Píseň jak známo zlidověla a její první sloka, se na dlouhou dobu, stala částí československé hymny, posléze svébytnou českou hymnou, zákonem uznaným státním symbolem.

Absurdity “Čechů slavného plémě” v poslední době nestíháme téměř ani registrovat, natož je pochopit. Tím spíše se dočkat jejich vysvětlení z příslušných míst. Nelibozvučně a nesmyslně znějící dishamornie ve společnosti, kterou řídí skřípavý a nehrající státní aparát naprosto nevhodným způsobem, připomínají Absurdistán. V mnoha směrech. Pro všechny, kteří mají, stejně jako já, tuto zem za svou rodnou hroudu, otčinu nebo domovinu (bez všech patetických a extremistických přesahů) neveselé status quo posledních dvaceti let opravdu netěší. Ostatně jen několik jednotlivců, z nemalé skupiny přátel a krajanů, kteří v tomto uplynulém období odešli do zahraničí, kamkoliv a z nejrůznějších příčin, našlo důvod vrátit se zpět do republiky. Ostatní zcela upřímně, a nejspíš i logicky, na dotazy o svém návratu odpovídají lakonicky: “ A proč?”

Odpověď otázkou na dotaz lze vnímat coby nezdvořilost. Ovšem pokud připustíme fakt, že momentálně čelíme stařecké multimorbiditě, disabilitě a zdravotní křehkosti hlavy státu s příznaky většiny geriatrických syndromů, kterou obklopují parodie Jacka Ambramoffa (odsouzený americký lobbista), vládě v demisi, bez důvěry parlamentu = občanů, která “zázračně” vyškrábne 6 miliard Kč na nesystémovou slevu v dopravě z resortů jako zdravotnictví (kde peníze permanentně chybí), v čele s premiérem-multimiliardářem, který doposud nevyvrátil svou příslušnost k bývalé státní bezpečnosti a i dnes je vyšetřován, není se vlastně moc co divit.

Zpět k hymně. Respektive k jejímu upgradu. Myslím, že slova jako “nevkus, kýč nebo hrůza” nejsou zcela na místě. Nejsem kompozista ani hudební teoretik, takže nebudu rozebírat ani “fis molly nebo pizzicata”. Ostatně mnoho významnějších hudebníků současnosti své soudy již vyřklo. Včetně těch, kteří soudili bez špetky talentu a schopností. Miloš Bok jistě napsal spoustu moderní vážné hudby a jeho hudební linka ve filmu Anděl Páně filmu výrazně přidává na atmosféře, ovšem jeho “variace na hymnu” se mi osobně opravdu nelíbí. Můj názor, obyčejného rockového muzikanta.

Pamětní deska na čelní fasádě budovy Josefovských kasáren připomíná, že právě tam Tyl, coby vojenský zásobovač 28. pěšího pluku, napsal divadelní hru i píseň Kde domov můj. Z historické budovy je již několik let obchodní centrum Palladium...

I samotná divadelní hra "Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka" vykazuje prvky, které lze chápat ve smyslu dnešního absurdna. Bohatí a chudí, Češi versus Němci, Židé coby nečistý národ hamižných lichvářů, postava dohazovače jako tehdejšího lobbisty, neopodstatněné vítězství “dobra nad zlem” v ději končícím pobídkou, aby se Češi hodně ženili, měli hodně dětí a vychovali z nich hodné a upřímné Čechy...

Další absurditou, která s hymnou souvisí, je má vlastní zkušenost a opravdu alarmující zjištění. Tedy pokud se podivujete, jako já, nad skutečností, že dnešní dvanáctileté děti neznají text hymny země, ve které žijí a většina žít bude po zbytek dnů. Při sledování zlaté olympijské senzace Ester Ledecké a medailovém ceremoniálu jsem to zaznamenal na vlastní uši. Z následné diskuze vyplynulo, že se hymnu ještě ani neučili v hudební výchově…

Spíše průměrný veslař a strojní inženýr Jiří Kejval se sice na olympijské hry do Barcelony v roce 1992 nominoval na deblu, ale díky nemoci partnera na nich nestartoval. Svou sportovní kariéru ukončil v pouhých 27 letech. Od té doby ho registrujeme jako sportovního funkcionáře, současného předsedu ČOV, ale i jako úspěšného podnikatele ve firmě TECHO nebo ředitele různých nadací, souvisejících se vzdělání nebo uměním. Stejně jako personu, která v souboji o vliv a státní dotace pro sport dokázala dostat ze hry či do ústraní hráče formátu Miroslava Pelty nebo šéfa České unie sportu Miroslava Jansty...

Proto se nabízí otázka, z jakého popudu, tento nepochybně ambiciozní člověk, iniciuje změnu - rozuměj PRODLOUŽENÍ - současné státní hymny. „Měli jsme požadavek, aby hymna byla bojovnější, více akceptovala potřeby sportovců,“ popsal Kejval pro Český rozhlas základní důvod. S odvoláním na téměř národní referendum o této “potřebě”. Současná verze hymny lavíruje mezi 69 až 75 sekundami, ta nová, s druhou slokou, má délku 3 minuty = 180 sekund. Byla by tedy více než dvakrát tak dlouhá. Jelikož pan Kejval není hudebně vzdělán a má na starosti marketing, je nabíledni varianta toho, že primárním zájmem bude spíše delší čas, při kterém bude vidět na oblečení vítězného sportovce ta či ona reklama sponzorů, bez kterých se dnešní sport zcela jistě neobejde...  

verze současné české státní hymny 

Prohlášení pana Kejvala o samofinancování a potřebě více bojovné a sebevědomé hymny beru jako cílené plácnutí do stojaté a zatuchlé hladiny v rybníčku českého pokrytecví, oděné do hávu národní hrdosti a dnes tolik úspěšný populismus. Šest set tisíc korun, které celá tahle estráda doposud stála, neumím přepočítat na smysluplné sportovní počiny, ale obecně to lze celé shrnout tím, že přes investované prostředky, um českých muzikantů, a snad ušlechtilé ideály je to OPRAVDU MNOHO PENĚZ ZA MÁLO MUZIKY.

Ostatně to, že z kanálu You Tube nejde nová verze ani vložit do tohoto článku s odkazem: Nepodporovaný formát adresy videa  tak nějak vypovídá o povaze celé této taškařice, která ani zdaleka nepřipomíná fidlovačku, bezstarostnou ševcovskou oslavu jara v Nuslích. Proto vezměte zavděk první filmovým zpracováním z roku 1930. 

Scéna ze stejnokmené slavnosti "fidlovačka" druhého zvukového filmu, natočeného pouze v české verzi. V této scéně zaznívá Škroupova píseň "Kde domov můj" (později česká hymna) v podání předního člena N. D., O. Mařáka. Československo, 1930, 89 min Režie: Svatopluk Innemann Scénář: Josef Kajetán Tyl (divadelní hra) Kamera: Václav Vích Hudba: Erno Košťál Hrají: Antonie Nedošinská, Slávka Tauberová, Růžena Šlemrová, Jindřich Plachta, Jan Marek, Josef Rovenský, Jiří Sedláček, Eman Fiala, Marie Grossová, Čeněk Šlégl, Otto Zahrádka, Slávka Doležalová-Kulhavá, Otakar Mařák, Růžena Pokorná, Betty Kysilková, Emilie Nitschová, Ella Nollová, F. X. Mlejnek, Václav Pecián, Václav Menger, Emil Dlesk, Robert Ford, Ladislav Desenský, Bonda Szynglarski, Přemysl Pražský, Eduard Šlégl, Zdena Kavková

Kde domov můj? Zde, domov můj. V zemi, kde mi k Velikonocím nabízí, z televizní obrazovky, tří barevní zající hip-hopovým sloganem slevu na věc, kterou taky nepotřebuji, ačkoliv o duchovním významu těchto svátků nemá většina nejmenší potuchy. V zemi, kde si u nadnárodního koncernu nemohu z Prahy objednat a koupit zboží uskladněné v Brně, leda bych si ho rychle dojel koupit do 300 kilometrů vzdálené pobočky, ačkoliv mi minulý týden přišel balíček až z Austrálie přímo do ruky. V zemi, kde mě, coby účastníka silničního provozu, ve 140 km/h, vytroubí plně naložená audina s dvěma dětmi ve voze a naprosto nezodpovědným řidičem, aby mě následně druhý den,v půl šesté ráno při cestě do práce, policie podrobila dechové zkoušce a nechala mě přehrabat kufr kvůli autolékárničce. V zemi, kde Camusovské “Nic na světě nedává smysl a jednotlivec se musí spokojit s konstatováním absurdity, skutečnosti jako „chuchvalce náhod“ platí tím spíš, že se většina z nás snaží, mnohdy za každou cenu, dostat do pomyslného nebe dřív, než se to o nás dozví ďábel.  

PS: Škoda, že to není "A P R Í L "