Jan Drda: Z hlediska vyššího principu mravního ...

„Žáci,“ řekl jim , ale hlas se mu zadrhl už na prvním slově. Nemohl ani vydechnout. Vstal, aby si uvolnil hrudník. V ubohém zmačkaném sáčku starého mládence, s kalhotami  vyboulenými na kolenou, ošklivec zďobaný neštovicemi se postavil na samý okraj stupínku. „Žáci,“ vykoktal podruhé, škrtě se v límečku, „profesorský sbor mne pověřil… abych..hm včerejší smutnou událost…  uvedl na pravou míru…. Z hlediska .. vyššího principu mravního …“  V tu chvíli se k němu zvedlo dvacet párů očí. Jako by ta stará, častým užíváním znevážená fráze najednou nabyla nové, strašné chuti a tvaru. Jako by byla nepřátelstvím, které pokládá mezi ně a sebe. Anebo … S největším úsilím popadl dech. A potom naráz, s chvatem tonoucího, jenž se bojí, že bude zahlcen a nedořekne, vykřikl na své žáky: „ Z hlediska vyššího principu mravního ..........vám mohu  říci jenom jedno: Vražda na tyranu není zločinem !“…………..“Také já …. schvaluji atentát na Heydricha!“

Mnozí z vás asi ihned budou vědět, ke kterému českému autorovi patří tato nesmrtelná ukázka. Myslím, že z onoho hlediska vyššího principu mravního (který současná společnost městečka Rukapáně záměrně přehlíží nebo mu nedopřává tolik pozornosti) stojí alespoň za připomenutí nezapomenutelné dílo tohoto rozporuplného českého velmistra povídkového žánru, prozaika, novináře, dramatika a filmového scénáristy či autora moderních pohádek. Tím spíš, že 4.dubna uplyne 100 let od jeho narození.

 Příbramský rodák Jan Drda pocházel z velmi chudých poměrů, přesto dokázal vystudovat na klasickém gymnáziu v Příbrami, kde roku 1934 maturoval a následně začal studovat filologii na pražské Karlově univerzitě, kterou ovšem nedokončil. Od mládí byl „psavcem“, svoji románovou prvotinu Městečko na dlani vydal v pouhých 25 letech. V letech 1937 až 1942 byl redaktorem Lidových novin, do kterých přispíval fejetony, črtami a reportážemi (v tomto periodiku se po válce stal dokonce šéfredaktorem). Jeho dílo z předúnorového období lze považovat za to nejlepší, co Drda kdy napsal., později jeho tvorbu již významně ovlivňuje politika, kdy ustupuje od obyčejných příběhů k pohádkám a „obsahově nezávadnému“ publikování.

Po Únoru 1948 zastával významné kulturní i politické funkce (do KSČ vstoupil ihned po válce) ve volbách roku 1948 byl zvolen do Národního shromáždění za KSČ ve volebním kraji Praha, v parlamentu zasedal až do konce funkčního období, tedy do roku 1960. V letech 1949 až 1956 byl předsedou Svazu československých spisovatelů. Patřil k organizátorům komunistického teroru zaměřeného proti nekomunistické inteligenci, prosazoval vylučování nekomunistických autorů ze svazu spisovatelů a u řady z nich též exemplární potrestání v podobě dlouhých vězení. Ovšem druhá polovina Jana Drdy se rezolutně postavila proti invazi vojsk Varšavské smlouvy roku 1968 a následné okupaci Československa, za což byl hned roku 1969 vyhozen z důležitých funkcí. Dne 25. srpna 1968 v Rudém právu vychází v souvislosti s příchodem sovětských vojáků Drdův článek s názvem „Nezkřivte jim ani vlas, nedejte jim ani kapku vody“

Myslím, že Drda byl jen jeden z mnoha zklamaných levicových intelektuálů, který zažil v životě deziluzi z toho, čemu i díky svému původu věřil a co mu posléze ukázalo svou pravou tvář. Nakonec dožil naprosto v ústraní, zemřel při autonehodě v roce 1970 ve věku pouhých 55 let. Ale vrátím se spíše k jeho literární tvorbě, která nepostrádala laskavost, humor a nadhled. Drda přesně splňoval to, jak psaní povídek charakterizoval Karel Čapek:

„Na povídku je třeba mnoho nápadů a živých zkušeností, psaní povídek předpokládá jistou vnitřní hojnost v námětech, znalostech i sympatiích, jelikož psát povídky znamení psát z nadbytku“ 

Vnitřní přetlak mladého autora, který svým stylem dokáže „přikovat“ čtenáře k příběhu svým elementárním vypravěčským nadáním. Mám tuhle zkušenost s Drdovými knížkami už jako malý kluk a předpokládám, že nebudu jediný.

Drdovu pětistránkovou povídku „Vyšší princip“ otiskl deník Práce 20.ledna 1946 a následně ji společně s dalšími zařadil Drda do volného povídkového souboru „Němá barikáda“. Režisér Jiří Krejčík, který v roce 1960 film „Vyšší princip“ s famózním Františkem Smolíkem v hlavní roli, podle Drdova scénáře natočil, řekl: „ Od okamžiku, kdy jsem si povídku „Vyšší princip“ přečetl v novinách jsem snil, že ji budu moc zfilmovat.“

Ale nejen„Němá barikáda“, nebo „Městečko na dlani“ patří k Janu Drdovi. Kdo jednou četl nebo viděl jeho pohádky ( knižně s ilustracemi Josefa Lady) jako jsou Hrátky s čertem (1946), Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert,  O princezně Jasněnce a létajícím ševci nebo naprosto nepřekonatelnou českou pohádkovou filmovou komedii Dařbuján a Pandrhola z roku 1959 režiséra Martina Friče s Jiřím Sovákem, Rudolfem Hrušínským a Václavem Lohniským v hlavní roli, natočenou na námět Jana Drdy, který byl i spoluautorem scénáře k tomuto snímku, ten asi přizná, že i přes některá Drdova životní pochybení je autorem, které ho lze přiřadit ke jménům Olbrachta, Haška, Čapka nebo Vančury, ke jménům veličin české prózy.

Hrdinství obyčejných lidí, jakým byl Drdův profesor latiny a  řečtiny Málek z povídky Vyšší princip nebo vysloužilý voják Martin Kabát z Hrátek s čertem se pomalu ztrácí. Lidé, kteří díky vnímání reality, skutečnosti, pod vlivem své životní filozofie jsou schopni udělat bez zaváhání v dané chvíli to, co jim velí svědomí, lidskost, mravní zásady a nic moc za to od svého okolí neočekávají nestojí na každém rohu v hloučcích. V těch spíš postávají ti, kterým „hledisko vyššího principu“ překáží v budování „úspěšných, klidných, spokojených a ekonomicky stabilizovaných“ životů, kteří už vlastně za „němou barikádou“ dávno stojí a s ďáblem už svou hru v podstatě prohráli.