Jak Evropa "sklízí" to, co minimálně pomáhala zasít ...? Zatím zcela evidentně neúspěšně a hystericky. Těžko rozlousknutelný oříšek a zcela nepochybně velký problém. Jejich - imigrantů z tzv. třetího světa - i náš.
Neexistuje okamžité, správné nebo jednoznačné řešení a fungovat nebude ani nevhodná bagatelizace. Vnímám možná reálná rizika stejně jako problémy české ekonomiky směrem do řad vlastních občanů. Nesouhlasím s povinnými kvótami pro příjem uprchlíků, ovšem stejně tak se šibenicemi v rukách "civilizovaných lidí" tak snadno podléhajících jakékoliv manipulaci v davu s předhozeným předpokladem kolektivní viny, který ovšem nelze uplatnit ani v případě současné postupně vyhrocující se situace s uprchlíky v Evropě.
Je jasné, že současný stav přináší radikalizaci společnosti v celé Evropě. Ta ostatně nese velkou část viny za tuhle situaci, společně s USA. Téměř veškerá radikální hnutí, která se dnes prezentují jako "ono všemocné zlo" byla "stvořena" světovými četníky a koloniálními velmocemi. To, že se tato hnutí, i díky studené válce, těšila podpoře z obou táborů, které si ve třetím světě hrubou silou pouze hájily své vlastní zájmy, bez větší snahy řešit místní potřeby a problémy, se dnes již tolik nezmiňuje a všichni se najednou ptají, odkud se "to" bere a kde "to" skončí...
O české národní hrdosti "káže" (Pi)Tomio Okamura, který za celou svou jednoznačně populistickou a zcela programovou politickou kariéru nenašel středobod svého světa, zleva napravo kmitá rychleji než 1 079 252 848,8 km/h (rychlost světla ve vakuu) ovšem vždy s naprosto přesně zacíleným kuželem světla přes různé barevné filtry. To, že ho budou následovat i další politici je asi nabíledni – laciná demagogie společně s populismem jsou rychlejší cesta k politickým bodům. Že se k vlně „národního cítění“,v lecčems nápadně připomínající národní socialismus v Německu ve třicátých letech 20.století, připojí i lidé ze showbyznysu je smutná, ale rovněž nevyhnutelná skutečnost. Byť jakékoliv umění považuji za apolitické a bez hranic. Inu, jak zpívá ústecká punková kapela Houba:Ten kdo neskáče, prej není Čech, vozíčkář pláče, takovej pech...
"Výhodou" našeho českého národa (smějících se bestií) je zcela určitě to, že jsme se vším hned hotoví a máme jasno (k čemu řešit fakt, že každá mince má minimálně dvě strany -There are two sides to everything)... Dokážeme téměř z ničeho „vylouhovat a poznat“ krystalicky čistou „pravdu“ (ačkoliv si většina z nás nevidí ani na špičku vlastního nosu) a pokud se najde kdokoliv, kdo jí dokáže zformulovat přesně tak, jak jí chceme slyšet, jdeme za tím jako ovce...
O multikulturním světě to Češi opravdu mnoho nevědí. Proč by se měl Čech seznamovat s rozmanitostí různých kultur, jejich tradicemi a hodnotami, že? Lze polemizovat, zda my sami si vůbec dokážeme uvědomovat svoji vlastní národní a kulturní identitu, tradice a hodnoty. Smysl pro spravedlnost, solidaritu nebo toleranci vedoucí k chápání a respektování jedince jsme během posledních desítek let poztráceli ve vlastních "problémech a starostech". Ty se ovšem převážně rekrutují z našich dost často nesmyslných materiálních nebo kariérních potřeb.
Asi nikdo z nás již nežil a ani dnes nežije v permanentním ohrožení života, neumírá hlady nebo v důsledku neposkytnutí základní lékařské péče. Tím spíš nemůžeme pochopit to, co žene lidi z Afriky, východní Evropy, Asie nebo Blízkého východu k tomu, že opouští své domovy a snaží se za každou cenu zachránit či změnit své životy. V současné době legálně pobývá na území ČR přibližně přes 400 tisíc cizinců, více než polovina z nich přišla ze zemí mimo EU. V porovnání s ostatními zeměmi Unie (7.9%) jsou naše čtyři procenta cizinců podprůměrné číslo. Téměř každý pátý imigrant v České republice pochází z Ukrajiny, mezi další dvě největší minority se řadí Slováci a Vietnamci. Všichni tito zcela určitě patří do kategorie ekonomických imigrantů. Celková cifra s nelegálními imigranty bude pravděpodobně o něco vyšší.
Momentálně určitě nehledáme levné pracovní síly – odliv chytrých hlav a mozků přísun holých zadků nenahradí a největším problémem české imigrační politiky bylo doposud postavení či status lidí, kteří zde žijí již déle a kteří mají čím dál více problémů s prodlužováním legálního pobytu v zemi, a tudíž často upadají do ilegality. Na tisíce běženců z celého světa není naše zemička absolutně vůbec připravená. Ekonomicky ani mentálně. Což ovšem nevylučuje pomoc těm, kteří to prokazatelně potřebují.
Dalším a stejně palčivým problém (a nejen) v ČR představuje následná integrace imigrantů do společnosti. Tou se sice (údajně) zabývají desítky rozličných humanitárních organizací, ovšem i mezi těmi najdeme dost velkou část nepoctivců, spekulantů a defraudantů. Neplněnou prioritou státní správy v problematice migrace je v souladu se Zásadami politiky vlády ČR v oblasti migrace cizinců přijímání účinných opatření, která budou podporovat řízenou legální migraci a zároveň minimalizovat tu nelegální. Máme dostatečně přebujelý aparát úředníků na to, aby byla jasně stanovená pravidla imigrační politiky nastolena a dodržována, což se ovšem spíše neděje . Až následně by měla přicházet snaha zajistit účinnou ochranu státních hranic v rámci schengenského prostoru ozbrojenými složkami.
Lidská práva by měla být nadřazena ekonomickým aspektům a český stát by měl mít minimálně vůli pomáhat potřebným i v případě, že jejich prospěšnost je aktuálně minimální a integrace problematická. Oponenti namítají, že přes respekt práva lidí, kteří jsou ve vlastní zemi pronásledováni a hledají mezinárodní ochranu nechtějí v zemi ty, kteří zcela jednoznačně hledají pouze ekonomické přilepšení, vyznávají islám nebo jsou zcela prokazatelně bezpečnostní hrozbou (byť podle statistik v Evropě spáchali tito „islámští teroristé“ za posledních pět let necelé 2% ze všech teroristických útoků). Jak ale obojí správně rozpoznat nebo definovat v nákladním autě plného běženců je ovšem spíše teorie s notnou dávkou utopie.
Do Evropy se snaží dostat lidé z různých koutů světa. Obecně platí, že pokud byly v minulosti koloniemi některých států Evropy, tak se imigranti snaží dostat právě do té země, na kterou mají historické vazby nebo v těchto zemích již silná komunita přistěhovalců existuje. To je ovšem spíš situace zemí jako Francie, Velké Británie, Belgie, Španělsko nebo Německo.
V naší kotlině jsou tyto zkušenosti minimální, přehled o situaci zkreslený nebo omezený, dlouhodobá praxe imigrační politiky je nekoncepční, nahodilá a ke všem zainteresovaným často nespravedlivá. Tudíž se nedivme, že se ve společnosti opětovně otevírá prostor pro extremisty a radikální činy namísto snahy o jakoukoliv konstruktivní diskusi nebo konsensus.
Jasně identifikovat nebo vysvětlit svůj postoj k řešení problému je nezadatelné právo každého jedince. Jedince, který chápe, jak je to v tomto případě obtížné, který dokáže pozorně naslouchat názorům a pocitům ostatních a upravit svůj postoj na základě informací a pochopení argumentů (bez kladení důrazu na zástupné problémy) a který dokáže akceptovat odlišnost postojů, která má vždy svou cenu. Závěrem krátký vzkaz. Idealistům doporučuji větší respekt k realitě a těm, kteří jsou tak „rozhodně a neochvějně proti“, vykřikujíc xenofobní hesla mávajíc přitom oprátkou bez schopnosti navrhnout alternativu, která by byla všeobecně akceptována s dovolením připomínám, že latinské Hominem te esse, memento – Pamatuj, že jsi člověk, platí i ve 21.století.
