Kalendářní rok 1995 byl pro fanouška rockové hudby obecně rokem, kdy v podstatě nevěděl, kam se „vrtnout“ dříve. Relativně situace podobná té dnešní, ovšem srovnatelná snad jen nabízenou kvantitou.
I proto, že jsem po letech sáhl po jejich desce „Red Medicine" z téhož roku (Dischord Records, no.090), kterou kapela koncertně podpořila mimo USA i evropskou šňůrou, jejíž součástí byl i pražský koncert 29.června 1995. Tenhle datum si pamatuji a pamatovat budu. Šlo o koncert, který neměl mnoho chyb, v podstatě s tehdejším vnímáním světa způsobil člověku mého ražení „kulturní orgasmus“. Shrnu-li to, šlo pravděpodobně o jeden z nejlepších koncertů v mém životě vůbec. Akci pořádal Robert Vlček, (frontman české HC/punkové legendy KRITICKÁ SITUACE, dnes šéf produkční agentury CONSPIRACY - www.conspiracy.cz), jako předkapely zmiňme další dvě americké HC/punkové party LIFETIME a STATE OF THE NATION.
Fugazi vyjadřuje v americkém vojenském slangu význam „zmrvené situace“ spojený s válkou ve Vietnamu, jinak se jedná se o kultovní americkou kapelu, která vznikla již v roce 1987 a pokud k nim potřebujete nějakou „škatulku“ potom si dovolím použít označení hardcore, post hardcore nebo alternative rock. Ačkoliv kapela povstala na troskách předchozího bandu frontmana Iana Mc Kaye MINOR THREAT (která počátkem 80.let vznikla ve Washingtonu D.C. a dala kupříkladu, i přes svou krátkou existenci, vzniknout hnutí straight edge), FUGAZI nikdy nehráli klasický HC/punk, což kvarteto Ian MacKaye - vocals & guitar, Guy Picciotto - vocals & guitar, Joe Lally – bass a Brendan Canty - drums předvedlo i na zmiňovaném koncertě. Se svým vlastním, italským zvukařem, který dokázal na tehdy top aparaturu firmy PragoSound víc než zázrak to byla neskutečná jízda v elektrizující atmosféře zaplněného (nezrekonstruovaného) klubu Roxy v Dlouhé ulici.
Kapela je v mých očích před širší veřejností poněkud „zastrčená“ v ústraní, byť fanouškovský a celosvětový ohlas kapela sklízela prakticky každým svým albem nebo koncertem a k tomu sbírala i velmi příznivé kritiky ze stran hudebních magazínů a publicistů. Lze to oproti jiným přičíst i tomu, že se spíše zabývala punkovými a nemainstreamovými záležitostmi v duchu D.I.Y (Do It Yourself) , odvrhla tzv. velký hudební průmysl (Ian McKay stojí za vznikem vlastního labelu Dischord Records., který funguje dodnes a má ve svém portfoliu kapely jako Dag-Nasty, Deadline, Embrace, Government Issue, Jawbox ad.) a řídila se vždy jen svými zásadami, jak hudebními, tak třeba i obchodními. A v tom je neodiskutovatelný přínos téhle party, která je od počátku milénia tak nějak podle svých slov v „hibernaci“. Ian McKay jednou uvedl: „Nechtěl jsem být nutně v kapele, ale chtěl jsem být s lidmi, kteří se mnou chtěli hrát hudbu.". To shledávám jako podstatné a snažím se tím víceméně řídit i u naší kapely.
Než (a pokud vůbec) někdy nastane nějaké „procitnutí“ FUGAZI, můžete poslouchat (stejně jako spousta dalších) některé z jejich studiových alb (Repeater -1990, Steady Diet of Nothing -1991, In on the Kill Taker -1993, Red Medicine -1995, End Hits -1998, The Argument -2001). Nejen na Fugazi zkusíme zavzpomínat i v chystaném rozhovoru s Robertem Vlčkem, jako video nabízím jejich pravděpodobně nejznámější song „Waiting Room“ z kompilačního CD „13 Songs“(1989/ remastering 2002), které obsahuje písničky z předchozích dvou EP.
Nejen v originálním podání, jelikož tenhle song si rádi a z různých důvodů, vypůjčují i kapely jako Red Hot Chili Peppers, Rancid nebo i poněkud mladší Bily Talent, které již radarům mainstreamu neunikly.
