Básník Ticho - Život je play off
Básník Ticho, vlastním jménem František Vaněček, který mimo jiné vnesl do české literatury zbytečně tabuizované téma squattingu, o kterém se snaží mluvit, psát i mimo své knihy je tichý, přemýšlivý a citlivý člověk. Což jsou vlastnosti, které osobně považuji v dnešní době za „podpultové zboží“. Navíc v květnu vyšla v nakladatelství Protimluv jeho nová sbírka s poněkud sportovně znějícím názvem PLAY OFF, která ozvláštňuje českou poezii komplikovanější stavbou a hrou se slovy a významy, to vše prolínající se s odkazy a obrazotvorností. Včerejší pražský křest v kavárně Liberál v Holešovicích byl opravdu příjemným večerem s tradičně nezapomenutelným přednesem autora. I proto vám nabízím tenhle rozhovor, který vznikl počátkem máje, měsíce pro poezii tolik příznačného.
V rozhovoru pro Lidové Noviny z roku 2013 jsem se dočetl, že Ti „mluvení způsobuje fyzickou bolest“ a v podstatě před rokem jsi absolvoval mluvené interview na Rádiu Wave v pořadu Za vodou. Zažil jsem Tvou sugestivní recitaci nebo diskuze k tématům, která jsou Ti blízká, takže se úvodem zeptám právě na tohle. Zastáváš názor, že většina lidí sice hodně mluví, ale o dost méně koná a že by se lidé měli vrátit k osvědčenému: Mluviti stříbro, mlčeti zlato ?
Ticho: Přesně tak, mluvení není moje hobby, svět vnímám především skrz jeho ticho. Společnost to někdy vidí jinak, už v roce 2000 jsem absolvoval čtvrt-půlroční kurz mluvení s psychologem Danem Šimkem. To byl sympatický člověk, ale o kurzu jsem si nemyslel nic hezkého, myslel jsem si, že si uříznu hlavu. V určitém smyslu mám blízko k poezii Henri Michauxe, ticho je pro mne významný zdroj informací a ten se ztrácí, když se člověk zapovídá v kavárně; ale to mě na štěstí moc často nepotkává. Ale názor mlčeti zlato neuznávám, mám rád řečníky i křiklouny, jen jsem jinej než oni.
Společensko-politicky angažovaná poezie je Ti blízká, o čemž ještě budeme mluvit. Jako příslušník stejné generace se zeptám, jak vnímáš dnešní roli nebo funkci literatury nebo umění vůbec ? Kázání vody a pití vína neplatí po více než 25 letech jen u politiků. Jak je tomu ve Tvých očích u mnohých takzvaně "angažovaných" současných umělců ?
Ticho: Literatura má stejnou funkci jako za Ovidia, vypovědět slovy svět a vyslovit krásu. Ovidius měl 40 čtenářů a ti mu naštěstí rozuměli, protože to nebyli pitomci. Dnes umí číst skoro každý a tomu taky odpovídá úroveň literatury, a kromě toho máme punk a ambient, vlastní (ne)estetické dimenze. Sám dávám přednost literárním avantgardám, protože mě baví posouvání hranice, a myslím, že si mohu klást za čest, že čtenářů mám víc než čtyřicet. Angažovaná literatura, to je prostě angažovaná literatura, myšlenka, že naši mladí autoři budou osobně zápasit v ulicích s nacisty, s násilím, nebo alespoň s arogancí, lhostejností a hrubostí, je poněkud naivní. Jsou ale výjimky, například Filip Venclík, Jan Dědič, Jan Škrob nebo Tomáš Čada. Přesto pocitům angažovaných básníků věřím, přestože většinou se jedná o postoj a pero. Je to psaní ze srdce: svět básníka tíží a on o tom píše, stejně jako o tíži světa zpívá ptačí syrinx. Neurofyzikálně je to něco na způsob páky, nebo Archimédova zákona o tělese.
Osobně jsem se squattingem seznámil v roce 1991 v Berlíně a v Potsdami, odehrál jsem několik skvělých koncertů na Ladronce a velmi bedlivě sledoval osud squatu Milada, ke kterému máš silný osobní vztah. Když zmíníme žižkovskou Kliniku, kde pomalu vzniká-nevzniká kulturní a komunitní centrum, napadá mě otázka na rozpor, který vyplývá ve vnímání pohledu společnosti na squatting jako takový. Ten přináší většinou určitý konflikt se zákonem a s tzv. většinovou společností“. Jak ho vnímáš Ty sám ? A jak zhodnotíš třeba u Kliniky skutečnost, že po počátečních represích ze strany státu stačila návštěva a vyjádření podpory Andrejem Babišem a najednou to tehdejší „sevření“ povolilo ? Není to trochu o určitém pokrytectví obou stran?
Ticho: Je to o dějinách. A těm moc nerozumím. Líp by vám odpověděla C. Riceová, ta měla cit pro historické okamžiky, toho jsem si na ní vážil. Podobně jako Babiš se zachoval v roce 2009 už Michal Kocáb, pochopil, že hrozí nepokoje s velkým počtem zraněných, proto začal jednat; i tak bylo vážně zraněných v příštích třech letech docela dost. Aktivistů je dnes stonásobně víc než třeba v roce 2007 a jsou bohatší. Mají k dispozici obrovský automobilový park a létají letadly, nás bylo tehdy prakticky jen sedm a měli jsme jen své psy. Místo dětí, které jsme si nemohli dovolit. Nezákonná, protiústavní, násilná konfrontace se systémem u mě nepřichází v úvahu, mám spoustu přátel mimi disidentské kruhy, a těžko si představit, že bych proti nim a jejich světu zvedl zbraň.
O podmínkách současného „klaunovsko-zemanovského“ kapitalismu v České republice mluvit nemusíme. Kdo se podle Tebe skutečně vyhraňuje vůči společnosti , co dnes vlastně znamená pojem "underground" ?
Ticho: Underground? František Stárek. Čuňas. To je z knížky Pán Much. Čuňas je takovej charakterní tlouštík, kterýho nakonec zabijou lidský zmije. Stárek, Lábus a jejich kámoši, to je českej underground. A umělci vyhranění proti společnosti? S trochou nadsázky jsou našimi nejvýznamnějšími nonkonformními umělci řidič Smetana a Roman Týc. Dneska stačí málo, když jsem v opilosti rozbil okno snobského penziónku pro árijce, pověst squaterského básníka postačila k tomu, abych si odseděl osm měsíců na uzavřeném oddělení soudní psychiatrie; a byl to opravdu „oskarový thriller“, vysvobodili mě až Václav Havel, Petr Placák, Vít Kremlička, Karel Füllsack a Martin Beránek. Bylo to opravdu drama.
Sám dost často zmiňuješ, že lidé znají víc Tebe než Tvoje knihy. Pojďme tedy k tomu, co a proč píšeš. Osobně jsem četl jen „Malou knihu noci“, sbírku poezie, která zaujme netradiční obálkou z recyklovaných montérek a džín a má originální ofsetovou grafiku. „Obchodník s nocí, narcis a netopýr“ a „Růže pro Miladu“ zastupují ve Tvé tvorbě prózu, kterou neznám. Můžeš s odstupem času tyhle díla nějak stručně charakterizovat čtenářům ? Nestálo by za pokus přiblížit Tvé knihy větší mase čtenářů ? Nemyslím tím nějaké tvůrčí podbízení, mám na mysli jejich dostupnost, i vzhledem k tomu, že vychází v malých, do it yourself, nákladech ?
Ticho: Knihy zas taková próza nejsou, jsou to básnická díla, o čemž svědčí skutečnost, že každá věta je zároveň skutečným nebo kamuflovaným veršem, drobným uměleckým dílem, básnickou jednotkou sui generis. Kdysi jsem si myslel, že se jedná o unikátní díla, nedostižného génia, ale později jsem se dočetl, že v současné francouzské literatuře je takových knih doslova přehršel. To mě ranilo a rozhněvalo. Všechny je napsali významní francouzští básníci. O čem jsou, vám neřeknu, naše vláda všechna tato umělecká díla zakázala. Růže pro Miladu jsou o squaterově duši, která hledá vztah k vesmíru, a literární stavbou se podobají labyrintu keře divokých růží. Kniha začíná příletem squaterů z vesmíru, ale toto steampunkové fantasy entrée se rychle mění v příběh chlapce, který se v kocovině ze včerejška setkává s opuštěným, rozpadajícím se domem, a tam najde klíč, na který dopadá paprsek světla, svítící mezi prkny, a ten motiv v české poezii doslova zlidověl a zledovatěl. To ja pro mě jako pro autora velmi podstatná a cenná informace ! Kniha samozřejmě pokračuje dál, končí poslední školní den, a tím fakticky předpověděla datum, kdy došlo k vyklizení domu. Víc prozrazovat nebudu, kniha je sice vyprodaná, ale mají ji v knihovně. Je to takové ekologické voodoo psaní. Rovněž Obchodník s nocí, narcis a netopýr je umělecké dílo, ve kterém je jazyk používaný jako umělecká materie. Na rozdíl od Růže jeho páteř tvoří silný a lineární příběh Viktora Drozda, proroka začátečníka. Kniha má tři hlavní myšlenky: Je vzpomínkou na Sarajevo, celá prostřední část knihy se odehrává během čtyř let války v bývalé Jugoslávii. Čtenářům otevírá cestu do meditace krajiny ticha, a v tom je jakýmsi nekonečným příběhem a, ta třetí věc, kniha předpověděla budoucnost světa, včetně války na Ukrajině, vzniku prekariátu, pádu kapitalismu v Řecku, digitálního kšiltu nebo chytrých hodinek Apple.
A i tahle kniha je vyprodaná. Tím byl rozbit mýtus, že je zbytečné vytvářet umělecká díla, protože jsou neprodejná.
V Růži jsem chtěl vytvořit kompozičně složitější, dějově nelineární knihu, jinou, než surrealismus, Joyce, Miller nebo Hrabal. Proto jsem vymyslel teorii "Obsažnější věty". Všiml jsem si, že i ve velkých dílech jsou prosté, neliterární, hluché věty, vypravěčské oslí můstky, i u Tolstého nebo Orwella. Rozložil jsem tedy knihu na atomy a dal každé větě náboj, každému odstavci uměleckou autonomii. Plus slavné proroctví na závěr.
Charakterizuješ svou tvorbu jako poezii životní cesty, což s ohledem na Tvůj pestrý osobní život považuji za odpovídající. Souhlasíš tedy s tím, co už deklaroval Ivan Martin Jirous, a to, že poezie má být prožitá, že má být životním názorem a vyjádřením, nikoliv jen prvoplánovým a libozvučným souzněním shluku slov s možností nějakého zaškatulkování ?
Ticho: No jak se to vezme, poezie je především a navždy atraktivní a důvtipný shluk slov, který by měl být uspořádán tak, aby voněl jako květina nebo žena, jak to říkával Paul Cézanne o verších Charlese Baudelaira. Básník by ale určitě neměl strkat hlavu do písku, tak, jak se to dneska říká, že básník, pokud píše i o sociálních tématech, tak přestává být básníkem, a je nutno ho zakázat a uvěznit a rozčtvrtit a rodinu vyvraždit a vypálit půl Vinohrad. Jsem přesvědčen, že básník zůstává básníkem i pokud se nebojí psát o sociálních tématech.
Jak se stavíš k dalším dnešním formám prezentace poezie a literatury vůbec ? Co tzv. nová média, různé nové formáty, jakou jsou e-knihy nebo literárně-dramatická audio CD ?
Ticho: Jak se mám k něčemu stavět, když mám nulové možnosti? Asi dvacet let se mluví o tom, že by se natočilo některé z mých básnicko-pantomimicko-kosmických představení, no, a asi si opravdu budeme muset počkat až na změnu režimu, problém je ten, že většinu představení už si vůbec nepamatuju, a rovněž rekvizity a doprovody, to je dávno v prdeli, věci se poztrácely, rozkradly, zničily, lidi zemřeli, softwary a podmalby vymazaly.
Pokud bude Tvým snem stát se úspěšným manažerem a pokud pro to budeš mít odpovídající předpoklady, asi se Ti tenhle sen v dnešní společnosti může splnit. Jak je to v případě, pokud člověk zastává názor, že by měl dělat v životě to, co umí, co ho baví, čím je přínosem pro své okolí, což je ve Tvém případě to být básníkem, autorem ? Dokázal bys psát jen „profesionálně“, za peníze, podle šablon nebo tvůrčích metod ?
Ticho: Já jsem profesionál, jsem členem Asociace spisovatelů. A píšu pochopitelně za peníze, protože nic jinýho nemumim, a ze školy mě vyhodil seňor Putna. Za to, co dělám, se nestydím a nechci, aby moje dcera zemřela hlady. Jsem přesvědčen, že autor má právo být profesionálem, a v poslední době je to hlavní program mého „angažovaného“ úsilí – van Gogh kdysi sepsal takový manifest, že umělec by měl být placen státem, podepsal jsem mu ho!
Mimo knižního publikování vytváříš experimentální a konceptuální „noviny poezie“ Noc, píšeš a přispíváš do různých literárně uměleckých periodik, jsi rovněž autorem divadelní hry pro soubor Ježek a Čížek „Pekarolla aneb divnohra“a hodně se věnuješ autorskému čtení. I přes Tvůj osobitý styl a přístup se zeptám, co píšeš nejraději, co považuješ za nosnou aktivitu ve svém uměleckém životě a jakou cestou by měla poezie pronikat do všedního života ?
Ticho: Hlavním jádrem mojí tvorby jsou a zůstanou rukopisy, to znamená noviny Noc poezie, protože jedině v tomto díle je zaznamenána skutečná věčnost. Z něj si může čtenářodivákotichoposluchač uvědomit, jaké to je, když básník stojí face to face poslednímu soudu. A poezie a všední život? To mě moc nezajímá.
Můžeš závěrem našeho rozhovoru prozradit čtenáři jaké jsou Tvoje umělecké plány pro letošní rok ? Kam můžeš nejen své příznivce pozvat a kde Tě mohou slyšet a vidět číst ?
Nepřinese letošní rok na knižní trh nový titul Básníka Ticho ?
Ticho: Pokud všechno dopadne jak má, vyjde teď v květnu sbírka Play off, na které jsem pracoval od roku 2010. Ukázka z rukopisného díla z roku 1997 bude do srpna vystavena v DOXu na výstavě Art Brut Live, ale je zřejmě jen jedna, což je škoda, protože autoři této světové výstavy mají k dispozici 42 korpusů Noci – je mi líto, že drtivá část díla zůstává v trezorech a směřuje tak k fyzickému zániku. Letos nebudu vystupovat na Colours of Ostrava, jako loni, ale čtenáři mě vůbec nemusí oplakávat, protože v Ostravě určitě budu letos vystupovat nejméně dvakrát. Minulý týden jsem vystupoval v Olomouci s básnickohudebněvizuálním projektem VILLONOVI VLCI INTO SPACE, a tam se určitě ještě letos vrátíme, a s největší pravděpodobností budu ještě do konce jara vystupovat na literárních festivalech v Polsku.
Určitě díky za rozhovor a postřehy, z nichž by mohly vzejít i zajímavé podněty. Veškerá tvorba tohoto originálního a nekonformního autora určitě zasluhuje větší pozornost, než se jí dostává, nicméně okruh příznivců poezie Ticha se díky její opravdovosti a neprvoplánovitosti neustále zvětšuje a věřím, že tomu tak bude i v dalším prodloužení, do konečného rozhodnutí.
Jan Raus
I'm not a 21st Century Digital Boy
Co způsobuje "inteligenční exploze ultra-inteligentních strojů" lidskému mozku a našim životům obecně? Je již dnes definován takový stroj, který sám o sobě daleko předčí všechny lidské intelektuální aktivity? Doufejme, že nikoliv
Jan Raus
FeNoMen #1: Alexandra Dodd - Papoušek, hokejka a bikiny
Alexandra Dodd, kapitánka ženského hokejového týmu Canterbury Eagles, hrajícího hokejovou ligu Nového Jižního Wallesu v Austrálii, coby premiantka v mediálním projektu o různých a úspěšných ženách současného světa okolo nás.
Jan Raus
Když muž sám snídá a žena je v práci
Pokud se dnes, z jakéhokoliv důvodu, ocitnete kdekoliv, kde je na hromadě přehršel různých magazínů pro ženy, musíte, jako muž, konstatovat, že tolik zbytečně potištěného papíru nenajdete možná ani ve Sběrných surovinách.
Jan Raus
Kde domov můj? Zde domov můj...
Kde domov můj? V kraji znáš-li Bohu milém, duše útlé v těle čilém, mysl jasnou, vznik a zdar, a tu sílu vzdoru zmar? To je Čechů slavné plémě, mezi Čechy domov můj, mezi Čechy domov můj
Jan Raus
Kecy, sex nebo poezie? Račte si vybrat!
Stín ignorance, pohlavního diformismu, verbálního primitivismu uniformního stáda, v uměle polarizovaném světě, se nenápadně vkrádá i tam, kde bychom jej nejspíš ještě nedávno ani nehledali. Kupříkladu v poezii, a to i ve Vogonské.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
Při přestřelce s hledaným mužem v USA zemřeli čtyři policisté
Životy čtyř policistů si vyžádala přestřelka s hledaným mužem, která se odehrála v pondělí v...
USA začaly u Gazy se stavbou mola, Pentagon bude stát přes sedm miliard
Americká armáda zveřejnila fotografie, které ukazují výstavbu provizorního mola pro námořní...
Univerzita začala s podmínečným vylučováním studentů, kteří neukončili protesty
Kolumbijská univerzita v New York City začala s podmíněným vylučováním studentů, kteří do...
Vedení TOP 09 jedná o ministrovi. Dorazil Tuleja, pozice ve vládě ho zajímá
Vedení TOP 09 rozhoduje o kandidátovi na post ministra pro vědu, výzkum a inovace. Helenu...
- Počet článků 86
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2040x