Báječný den s Rickem Wakemanem

Přístup k informacím, k jejich získání, čerpání a využití udělal za posledních 25 let obrovský posun. Nutno však podotknout, že s různou kvalitou. A s tím ovšem souvisí i všeobecné povědomí a znalosti, které se díky zmiňovanému pokroku spíše snižují. Dnešní mladí lidé nemusí vyhledávat pamětníky, dobové fotografie či návody jak na co a proč, zápisy v knihách či kronikách a dlouze se pídit o tom, jak to vlastně tenkrát bylo. Sednou si ke svému PC, iPadu či tabletu, zadají požadované slovo, heslo a internet tak trochu udělá v několika vteřinách práci za ně. Ovšem jen  velmi obecně a v mých očích povrchně. Sám jsem díky lidem, jako byli a jsou Martin „Bobík“ Český, Robert „Jimi“ Vlček nebo Míra Pátý měl možnost čerpat z jejich sbírek singlů a LP, jejich osobních zážitků, které posbírali při organizování koncertů v Československu a hlavně z jejich názorů, které ovšem vycházely z osobní zkušenosti a poznání. Tolik důležitých pro utváření vlastních postojů, přístupu k věci a formování toho jakým způsobem chcete daný problém uchopit, A předem předesílám, že povrchnost, módní trendy nebo předstíraný zájem v tom opravdu nefiguroval. Můžete ovládat Gogole nebo jiné „know how“ na internetu, ale pokud se týká hudby (a troufnu si napsat, že nejen jí) je osobní zkušenost, prožitek a názor na věc to nejpodstatnější. Proto jsem se nepospíchal na svého kolegu z Českého Rozhlasu Mirka „Kobru“ Fišera s  povídáním o tématu tohoto materiálu, Tím spíš, že šlo o jeho velkého oblíbence a ex-člena art rockové legendy YES, klávesisty a skladatele  Ricka WAKEMANA. Možná existují super rychlé internetové vyhledávače nebo hudební encyklopedie, ale pokud znáte Mirka, nepotřebujete ani jedno z uvedeného

Mirek dlouhodobě spolupracuje s agenturou Ozzy&Potkan, která již téměř dvě desítky let přiváží do ČR kapely ze škatulek art, progressive,  hard, blues, southern rock či heavy metal. Takže možnost postarat se a přivítat při jeho premiérovém pobytu jednoho z legendárních klávesistů posledních dekád a prožít s ním jeden báječný den  byl nejen splněný sen velkého fanouška YES a Ricka Wakemana, ale i skvělá příležitost odhalit něco z intimnější sféry života tohoto impozantního hudebníka a zároveň velmi přátelského a pohodového člověka.

Normálně se ptám na všechno možné, ale myslím, že Tě spíš nechám mluvit, Bude to dostačující a nepřekonatelné, spíš než série nic neříkajících otázek. Co Ty na to ?

Mirek: Super, nemám s tím problém. Začal bych asi takhle. Když v roce 1972 při společném turné kapel Black Sabbath a Yes po USA na otázku novinářů, kdo jim z kapely Yes nejvíce „sedí“, odpověděli, že jednoznačně „svobodomyslný masožrout, zdatný pijan a enfant terrible“ Rick Wakeman. To samo o sobě o lecčems vypovídá, ale kdo je vlastně tenhle „Golem“ u kláves? A to nejen postavou, ale hlavně svou jedinečnou kompozicí a hrou na tenhle nástroj, kterou převyšuje jemu podobné muzikanty jako Vangelis, Moraz nebo .Emerson. Wakeman nenavštívil Čechy poprvé. Dnes již poněkud obtloustlý hromotluk zde vystoupil již dříve coby člen kapely Yes. Ale až 22.a 23.února v Plzni a Olomouci přijel představit své „One Man Show“. Koncerty absolvoval na klavírním křídle Petrof a klávesových syntezátorech Korg. Přiletěl sám, bez doprovodu a s přehledem vyprodal oba české koncerty.

Spoustu obecných informací o této ikoně art rocku se mohl každý dočíst během uplynulých dnů v různých médiích. Ty jsi měl tu možnost vyzvednout ho osobně na letišti a prožít s ním poměrně dlouhý čas před koncertem v plzeňském Pekle. Jaký je Rick člověk ? Chová se jako primadona, je rozdíl mezi Wakemanem u piva a na podiu ?

Mirek: Když jsem ho poprvé oslovil „Mister Wakeman“, tak se okamžitě ohradil a řekl: „No Mr.Wakeman, only Rick, please“. To je myslím vše říkající. Má klasické hudební vzdělání, ale místo filharmonie už ve svých dvaceti letech „zahříval“ klávesy u folkrockových Strawbs. Díky svému umu a improvizaci ovšem brzy začal hrát a natáčet s veličinami jako David Bowie nebo Cat Stevens. V roce 1971 ho celému hudebnímu showbyznysu „vyfoukli“ Yes. Do téhle party Rick vstoupil, ale také odešel celkem 4x, naposledy myslím v roce 2004. Posléze ho u Yes nahradil jeho nejstarší syn Oliver a on tak mohl s bývalým zpěvákem téhle gruppy Jonem Andersonem natočit společnou desku a odjet turné.

OK, to je jistě ohromující kariéra, ale řekni nějaké osobní postřehy nebo perličky, které si posbíral při společně prožitém dni. Jaký je Rick, když nesedí u kláves ?

Mirek: Jednoznačně řeknu, že je rozverný smíšek a bavič. Hravě překousl pražskou dopravu i debility pana moderátora Poláka v Rádiu Beat, který z něho „vyrobil“ nejprve kytaristu, potom se dožadoval hodnocení desky Yes, kterou Wakeman vůbec nenatočil a poté dokonce do éteru vypustil mylná data jeho vystoupení u nás .. Vidím ho s pardubickými perníčky od fanoušků v ruce, budu si pamatovat jeho klid a samozřejmou ochotu při čekání než si fans seženou propisku i nepředstíraný úsměv a objetí při společném focení s kýmkoliv, kdo ho požádal. Při cestě z Prahy do Plzně po D5 s úsměvem ohodnotil výrobní a skladovací komplexy podél dálnice slovy: "Velmi zajímavá příroda“. Zřejmě tohle z Tenerife, kde momentálně žije asi nezná. Asi nezapomenu jeho oblečení, za které by se nemusel stydět lecjaký pražský „homeless“. Hned po přistání poznamenala moje partnerka, že „pan Wakeman je trochu cítít“ , K tomu bych chtěl ovšem dodat, že mi vyprávěl o  tom, že je čestným „King od the Rat“ (Král krys), což lze chápat jako funkci „předsedy“ fondu pro méně úspěšné umělce – hudebníky, filmaře, básníky nebo skladatele, kteří se dostali v určité fázi života do finanční tísně a potřebují pomoc, stejně jako jejich partneři nebo pozůstalí a kam on a někteří více úspěšní přispívají. Troufnu si říct, že se Rick s módou a oblečením moc nepáře a možná se s tím i potýká. Před plzeňským publikem si oblékl prapodivné a nepadnoucí světlé sako, černé „gatě“ a na nohou měl nám dobře známé Prestige… Ovšem když poprvé „hrábnul“ do klaviatury, bylo tohle všechno ostatní zapomenuto.

Jsi velkým fanouškem a znalcem jeho tvorby, jaký byl plzeňský koncert pro takového fajnšmekra jako jsi Ty ?

Mirek: Byl to zážitek. Jádro koncertu se točilo kolem jeho prvních tří alb -  Six Wives of Henry VIII, Journey to the Centre of the Earth a  The Myths and Legends of King Arthur and the Knights of the Round Table. K tomu přidal jen dvě skladby od Yes.  Pouze dvakrát využil předtočených smyčců a sampleru, zbytek vystoupení bylo čisté krystalické sólo. Celý večer mimo famózního a bravurního výkonu za piánem rozdával i výbornou náladu a pohodu, mezi skladbami vtipkoval a to dokonce i na účet zvukaře, když mu nefungoval mikrofon. Myslím, že vyprodané Peklo si ten koncert skvěle užilo.

To je jistě víc než pozitivní hodnocení. Přidáš k němu ještě něco ?

Mirek: Rád. Po více než dvouhodinovém vystoupení dokázal bavit naši, už značně zúženou společnost v šatně, kde sršel vtipem i energií, se kterou absolvoval i opakovanou autogramiádu a focení s fanoušky, kteří na něj věrně čekali. Myslím, že podobné to bylo i druhý den v Olomouci, tím víc roste můj obdiv k němu. Rick Wakeman je obdivuhodný člověk. Nejen svým hráčským uměním a hudební invencí, ale celou svou osobitou a upřímnou povahou. Smekám čepici i s pomyslnou parukou. Velký muzikant a člověk a nejen svou postavou. Pravděpodobně pouze jeho tři bývalé manželky by se mnou můj obdiv k němu nesdílely.

Tak to věřím. Ale o tom už nemusíme více psát. Za muzikanta by vždycky měla „mluvit“ hudba to se myslím v případě téměř šestašedesátiletého Ricka Wakemana děje dodnes. Díky za víc než příjemné povídání.

Pokud jste koncerty tohoto klávesového inovátora promeškali, nezbývá vám, stejně jako mně doufat, že Rick Wakeman ještě někdy zavítá na česká koncertní pódia.