Naše pseudopravicová vláda již delší dobu zbytečně tne do živého. Předvolební kampaň není tak daleko v minulosti, aby si mnozí z nás nevybavovali politické sliby jednotlivých stran, které zůstávají a zůstanou nenaplněné.
Velmi dobře si pamatujeme jednoznačně formulované přísliby stran této vládní koalice o výhledově vyrovnaném státním rozpočtu a nezvyšování daní. Není žádným překvapením, že svého naplnění nedochází ani tyto ani mnohé další. Vláda sice dnes hovoří o nutnosti dodržet závazek vyrovnání rozpočtů (ačkoliv to problém dále narůstajícího státní dluhu neřeší) a jaksi ignoruje flagrantní porušování slibu jiného (nezvyšovat daňovou zátěž). Kdyby vláda nedělala nic, vyšlo by to nastejno. Místo skutečných strukturálních a pravicových liberálních reforem, na které by poprvé po dlouhé době mohla mít v Poslanecké sněmovně reálnou sílu, roztáčí vládní koalice pouze klesající spirálu dalšího utahování šroubů ekonomickým subjektům (vč. již ekonomicky neaktivních jednotlivců), přerozdělování, z toho vyplývajícího nižšího ekonomického výkonu a následné nutnosti ve střednědobém horizontu opět všem zvýšit státem vynucenou neproduktivní ekonomickou zátěž k udržení úrovně neefektivních státních výdajů.
Mnozí z nás si jistě také velmi dobře vybavují dřívější koketování současného ministra financí Kalouska se sociálními demokraty a komunisty. Není příliš těžké si pak dovodit, jakým způsobem tento proklamovaně „pravicový“ politik (a zřejmě celá jeho strana) přistupují k samotné politice a hrají si s voliči na populistickou schovávanou.
Pravicová vláda promarnila šanci napravit a zcela změnit polosocialistický model, kterému mnozí spílají kvůli své nefunkčnosti do „zahnívajícího kapitalismu“. Ve skutečnosti, jak kdysi napsala kolegyně Tereza Kakosová, je současná podoba ekonomického režimu, mylně nazývaného nejen u nás jako „kapitalismus“, jako bezvládné lidské tělo v umělém spánku, o které se stará tým socialistických mediků. Tato vláda, i přes své pravicové deklarace, koná zcela zjevně socialisticky. Nesnižuje, ba zvyšuje daňovou zátěž, přerozděluje, trestá ekonomický úspěch a populisticky cílí na bohaté, stále více subjektů vhání do státní sociální náruče, podporuje státní dirigismus, klientelismus a etatismus. To vše musí přestat.
Přitom recepty na řešení existují. Jak snížit deficit státního rozpočtu bez nutnosti zvyšování daní uvádí např. ekonom Petr Mach zde. Jak mimo jiné rasantně ušetřit likvidací nadnárodní socialistické neefektivnosti v podobě Evropské unie pak zde. Bez nutnosti širšího komentáře pak může zůstat opodstatněnost vzniku státního dluhu a temp jeho růstu v letech minulých, nesoucí nutnost hradit zhruba 60 miliard Kč úroků ze státního rozpočtu každý rok či odhadovaný objem korupcí nadhodnocených výdajů státu ve výši přes 100 miliard Kč ročně. I kdyby teoreticky někteří ze současných politiků mysleli boj s tímto jevem vážně, snažili by se evidentně pouze řešit důsledky vytvářením dalších křečovitých kontrol, kontrolních úřadů a následných represí, místo toho, aby omezili samotnou příčinu – tedy omezili prostor pro korupci pomocí minimalizace státu a rozhodovacích pravomocí úředníků.
Mám toho opravdu již dost. Možná, že jsem nenapravitelný idealista, pokud očekávám od vládnoucí politické garnitury racionální kroky, zajišťující ekonomickou svobodu, blahobyt a omezení vlivu státu na jednotlivce. Tato vládní koalice se však svým původně proklamovaným prohlášením ani vzdáleně neblíží a měla by skončit. Čím dříve, tím lépe.
