Dosluhující slovenská premiérka svým bonmotem o tom, že Česká republika dostane od Evropské unie facku, neboť se společně s Británií nepřipojila k paktu o rozpočtové odpovědnosti, velmi trefně a možná nevědomky popsala, na jakých základech unie stojí a padá.
Základy to jsou opravdu velmi pochybné a chatrné. Podobají se tekoucím pískům, neboť formálně zakotvená (často absurdní) pravidla platí pouze, pokud to vlivným hráčům vyhovuje. Evropští politici velmi rádi strkají hlavu do těchto písků. Případ další bezcenné regulace, tentokrát tzv. rozpočtové odpovědnosti, která určuje de facto ztrátu poslední špetky autonomie státní moci v jednotlivých zemích, není ničím jiným.
Není to případ první ani poslední svého druhu. Většina předlužených zemí bude ještě více předluženým kázat, jak se mají chovat. Příslovečné „zloděj křičí chyťte zloděje“ zde však úplně neplatí, neboť rozhodující síly Evropy toto pokrytecké mentorování hodlají aplikovat i na země, které prozatím nejsou v tak katastrofální fiskální kondici (např. poměr státní dluhu k HDP je v Německu zhruba dvojnásobně velký oproti České republice).
Evropská unie resp. její vlivní členové a samotné její instituce naznačují, jak funguje výměna názorů a svobodná vůle jednotlivých jejích členů. Ostatně nám to již v minulosti mnohokráte ukázala v případě rozličných národních referend či jiných hlasování, kdy se alternativní názor jednoduše nepřipouštěl a vyžadoval opakované revidování až do doby, než rebelující konečně „prozřel“.
Ano, možná má premiérka Radičová pravdu. Možná dostane Česká republika facku za svojí autonomní a logickou opovážlivost. Možná ale nebude tak dlouho trvat a budou létat facky druhým směrem. Ode všech a naráz.
