Neustále se setkáváme při různých příležitostech s pověrou, že program antibabiš je neefektivní a ve výsledku pomáhá holírně nás všech pod hlavičkou Anofertu k jejímu rozvoji a světlým zítřkům. Je to ovšem demagogie velká jako věž
a ještě větší hloupost.
Víme-li tolik negativ o člověku, který v současné době vykonává funkci předsedy vlády, ať už je to jeho minulost estébáka, komunistického lokaje, podvodníka, neplatiče daní, vyděrače, sprostého likvidátora konkurence, sedmilháře, je přímo povinnost nás všech takovou situaci neakceptovat, nekolaborovat s jeho služebníctvem a hlavně si nezvykat na takovouto absurdní skutečnost, která je v aspoň trošku normální společnosti nemyslitelná. A pokud se s tímto stavem nechceme smířit, co jiného zbývá, než trpělivě a důsledně se tomu bránit a o těchto věcech komunikovat.
Jestliže jsme se v posledních dnech díky reportáži v německé televizi dozvěděli, že náš pan premiér, kterému Evropská komise zatrhla dotace pro Agrofert, a český stát této firmě tyto neproplacené evropské dotace proplácí ze státních peněz, máme o tom mlčet, protože antibabiš není v kurzu, že nemáme rušit naši vládu při práci a nemáme zneklidňovat lid skutečností, jak nehoráznou drzostí disponuje pan premiér?
Kdo trochu sleduje naši mediální scénu, ví, že je obrovský nepoměr mezi působením médií na konzumenty, které straní Babišovi, přičemž jednou z forem toho stranění je i mlčení o premiérových aférách a ostudě, kterou nám dělá v zahraničí, a mezi těmi, které se vyjadřují kriticky, neboli mohou být označeny jako antibabišovské. Ten nepoměr snad odpovídá odhadu, že "babišoviny" mají čtenářský či posluchačský potenciál v milionech, zatímco alternativní média ve stovkách tisíc (jde o laický odhad).
V zájmu nás, kteří se nechceme smířit s nedůstojnou a ponižující situací, která nás vrátila už téměř zcela do let normalizačních před rok 1989, je žádoucí antibabišovský program s cílem obnovit úsilí o budování parlamenstní demokracie a právního státu, na rozdíl od současné demontáže, diktované komunisty současnými i bývalými, což je vlastně totéž. A k tomu je zapotřebí, aby občané komunikovali nejen mezi sebou, ale také komunikovali s opozicí a podporovali opozici, která by měla přestat soupeřit mezi sebou o to, kdo má jakou zásluhu a dávat na odiv míru ješitnosti, která jim brání domluvit se na tom základním, co nám právě uniká: jak společně zachránit právní stát a svobodu.
