Ticho

má mnoho významů, variací, barev i různou délku, hloubku a intenzitu. A dnešní svět jakoby na ticho pozapomněl. Je dokonce mnoho těch, kteří se ho bojí, i těch, kteří by ticho zakázali, uvěznili do temnoty, sprovodili ze světa. Je velmi snadné ticho přehlušit a tím méně snadné ticho nacházet. Kdo nechce, neuslyší.

Začal jsem hledat ticho. Snad pošetilý nápad uvnitř města, v němž se probouzíme do rámusu všeho druhu. A aby toho nebylo málo, zapínáme si rádio či televizor, kde se vzorně starají o naše rozptýlení. Můžeme si nalhávat, že jsme lační informací pouze o počasí, čekají nás dlouhé upoutávky o tom, co se dozvíme, až se nakonec dozvíme, co jsme se dozvěděli během upoutávek. Reklamy střídají reklamu, střihy střih, co nejrychleji, oko nestačí zachytit, mysl zahlcená chtíčem, co nám ještě chybí ke štestí, sluch zaměstnán kakofonií. Cestou do práce běh o život na přechodech i mimo ně, v tramvaji a autobusu šumění úderných rytmů vycházejících z uší spolucestujících, doprovázené hovory mobilovými či live, v pohodě, jasně, v pohodě, k tomu hlas oznamující Palackého náměstí, příští zastávka Palackého náměstí. A takto v podobném duchu po celý den, každý to zná. Ani po práci nás nespasí liduprázdná kavárna, i bez lidu tam zazní "deště ještě", rým, kterého se nemůžete zbavit nebo vtíravá "voda živá, důvěřivá", s důrazem na "vá". A jestliže liduprázdnou kavárnu nenajdete a objevíte alespoň prázdný stůl, hned se k vám přidá hovoru milovný člověk a netroufnete si mu sdělit, že jste v té kavárně kvůli tichu a nikoliv kvůli jeho neotřelým postřehům o životě, které jste již mnohokrát slyšeli jinde.

Ne, takhle se ticho hledat nedá. Člověk by měl být nejspíš sám. Někoho ta představa děsí. Nezapnete si ani rádio, ani televizor. Zastaví se čas. Ticho se tiše vkrádá. Něco našeptává. někomu bolest, nebo stesk, někomu naději, nebo odhodlání. Dovolíte-li tichu, aby do vás vešlo, uslyšíte pravdu, nic než pravdu. Odehraje se zápas. Dotírá cosi, co protestuje, křičí, že vše je jinak, nic není černé ani bílé, záleží na tom, z jakého úhlu se na věc díváte. Obelhávání. Ticho se vytratí snadno. A pak se kolotoč roztočí ve své skřípající dráze.

Asi to chce odvahu. Odvahu nenechat myšlenky jenom plynout, nebo je jen posílat jako by tichou poštou k někomu jinému, aby vás z nich vysvobodil. Odvahu poprat se s vlastními myšlenkami, samostatně myslet.

Přijdete-li do chrámu, najdete tam velebné ticho. Nepokusíte se ho zahnat, ten kdo to nesnese, musí odejít sám. A zjistíte, že ticho má velikou moc. Větší než všechny hluky a rámusy, které se valí jako zfanatizovaný dav bojovníků za všechno a proti všemu a zanechávající za sebou pustotu a prázdnotu. Jen ticho se dokáže rozhostit ve vašem nitru, uslyšíte-li ho.

Ale není ticho jenom tiché, také s hlasitým se smíte potkat. Možná jste to zažili v koncertním sále nebo v divadle. Hudebníci nebo herci dohráli a ve vás jenom na malou chvíli blahodárný pocit, který vás ovládl. Je to snad jen zlomek vteřiny než zazní potlesk. Přišlo k nám v ten čas ticho, které se nezapomíná. Můžete ho prožít s někým blízkým, který to pocítil stejně. Vzácná chvíle souznění.

Je zapotřebí ticha.