Syndrom lhaní

Kdo zažil období, v kterém byla naše země téměř součástí bolševického impéria zvaného SSSR, si snad pamatuje veřejnou lež jako jeden z nejvýznamnějších komunikačních prostředků. Lhalo se v masových médiích, lhali funkcionáři,

lhalo se na úřadech i ve školách, lhalo se povinně a lidé si tento druhý mateřský jazyk osvojili, aby se nevystavovali někdy i existenčním problémům. Přirovnání "lže, jako když Rudé právo tiskne", bylo velmi výstižné.

Obrat nastal po roce 1989, kdy komunisté přišli o vedoucí úlohu, a v naší zemi došlo ke změnám ve všech oblastech veřejného žiovta. Nejen svoboda sdružování, svoboda pohybu, ale zejména svoboda slova si našla pevné místo, jaké neměla ani v idealizovaném období počátku republiky po roce 1918. Lze snad říci, že doba od roku 1989 do 2012 bylo obdobím největší svobody v dějinách našeho novodobého státu. Lidé dříve uvyklí na veřejnosti mlčet nebo lhát, najednou mohli sdělovat svobodně a veřejně své názory, které si předtím troufli projevit jenom na chalupě, doma nebo v hospodě u piva. Přispěl k tomu nepochybně také rozvoj komunikačních technologií, který byl vinou všeobecného bolševického úpadku předtím zablokován.

V dnešní situaci, v oblasti politiky, se nám opět vrací jako bumerang syndrom lhaní. Ten byl diagnostikován v roce 2012 u kandidáta na prezidenta a od roku 2013 prezidenta Miloše Zemana, o němž mnozí tvrdí, že se do své současné funkce prolhal. Miloš Zeman bývá také označován jako zakladatel hulvátství v naší politice nového milénia, jehož významnými pokračovateli byli dále bývalý premiér Jiří Paroubek a v současné době je velmistrem hulvátství a lhaní Andrej Babiš. J. Paroubek naštěstí patří dnes mezi politické veterány, k nimž se doufejme s pomocí Boží a snad i dostatečnou pomocí lidí brzy přidá sám pan prezident.

Zajímat nás proto aktuálně bude "ten černý vzadu", nedávno z vlády vyhozený A. Babiš. Podobně jako u komunistů, u pana Babiše je základním komunikačním prostředkem lež, někdy nehorázná lež. Je to vcelku přirozené, pan Babiš byl členem KSČ. Nehodlám zde sestavovat seznam jeho lží, který by byl poměrně dlouhý. Snad stačí odkaz na jeho výroky v médiích, v kterých si ze dne na den, někdy z hodiny na hodinu, bezelstně odporuje, a v nichž také označuje za lháře a zloděje všechny své protivníky.

Pan Babiš je ovšem také vůdcem hnutí, jahož příslušníci mají jako základní jazykové vybavení babiší lež, kterou lze charakterizovat jako papouškování výroků jejich vůdce. Morální podporu jim v tom poskytuje tisk deníků, které pan Babiš dnes zprostředkovaně vlastní a zároveň ovlivňuje, a který tak navazuje na odkaz bývalého Rudého práva. Příslušníci hnutí pana Babiše musí ovšem stejně jako pan Babiš čelit záplavě útoků, které na něj vedou opoziční politikové nebo média, které ještě pan Babiš nevlastní. Aby se s tímto mohli vyrovnat, musí do svého portfolia zahrnout další nutnou výbavu, kterou lze charakterizovat jako ztrátu sluchu, zraku a v neposlední řadě paměti. Snad dvě jména můžeme uvést jako vynikající reprezentanty těchto schopností a dovedností: pan Jaroslav Faltýnek a nový ministr financí Ivan Pilný.

Zatím se zmíněný syndrom lhaní šíří mezi příslušníky hnutí pana Babiše. Dalo by se říct, že rychle, radostně, s budovatelským nadšením s vidinou zářných zítřků.

Měli bychom si však uvědomit, že šíření onoho syndromu je nakažlivé, a že se brzy, nejpozdějí po podzimních volbách, můžeme stát objekty této nákazy. Můžeme být povinně očkováni ke ztrátě zraku, sluchu i paměti. Můžeme být přeškolováni do staronového jazyka babišího bezskrupulózního lhaní.

Mně se tahle vize jeví velmi odpudivě, braňme se této chorobě.