Platí princip, že se nemá psát o něčem, o čem člověk nemá informace, čeho se nezúčastnil, co nečetl nebo neslyšel. Podle toho pravidla bych neměl psát o projevu pana prezidenta, neboť je pravdou, že jsem si tento zážitek nedopřál.
Doba je však převrácená vzhůru nohama a já sám jsem taky převrácený, trčím nohama ve vzduchu a s hlavou na zemi vzhlížím k nebi. Je to poloha, která mi snad umožní vidět věci takové, jaké jsou nebo jaké mají být, nikoliv z polohy zvrácené, ač jinak vyhovující zákonům gravitace.
Myslel jsem na projev pana prezidenta. Zatímco asi většina televizních konzumentů vnímá všechna hlediska projevujícího se řečníka, počínaje uvázanou kravatou, rozhaleným nebo zapnutým sakem, nohou přeloženou přes druhou nebo s nohama od sebe či schovanýma pod stolem, za kterým sedí, pokračuje sklonem hlavy, pohyby víček ve zpomaleném modu nápadně ladícími s výrazem očí, tónem hlasu vycházejícím z výšin a rozléhajícím se nad desetimilionovým mraveništěm, specifickou a zároveň originální dikcí vyvolávající úžas u těch i oněch a konče pavoukem spřádajícím kdesi v rohu složitou past pro své oběti, kterého samotný kancléř opomněl prověřit, sám neprověřený. A málem bych zapomněl na slova, slova, slova, věty, i myšlenky, které v té vzácné chvíli zajisté zaznívaly z přísně střežené pevnosti.
Když jsem však dospěl ke slovům, větám i myšlenkám, které mohly zaznít a zcela jistě zazněly z úst povolaného, náhle jsem si vzpomněl na vojína Uhra z časů vojenské služby, který se celou dobu služby socialistické vlasti projevoval jedinou větou a zároveň jedinou myšlenkou, kterou byl schopen vyplodit: "Ja to možu ….." Kdo to prostředí zná, ví, že jde o jedno ze tří nejfrekventovanějších slov, která tehdy vojíni znali. A tak jsem ten projev … vynechal.
Nakonec jsem usoudil, že projevy se dají poslouchat i z jiných zdrojů než ze střežené pevnosti pročouzené cigaretovým dýmem. Paní prezidentka odvedle totiž umí promlouvat vlídně, kultivovaně, povzbudivě a bez arogance.
