Jenom jednou v životě jsem zapomněl dojít pro dítě do školky, což prozradilo zvonění pevné linky doma kolem šesté hodiny podvečerní, jelikož v těch dobách jiné nebyly, a z jakéhosi vzdálenějšího zařízení bylo mojí ženě oznámeno,
že syna odvezli do onoho vzdálenějšího místa, neboť si pro něj žádný rodič nepřišel a pokud se tam nedostavíme do hodiny, v zařízení bude muset syn přespat do rána. To jsem tehdy nezapomněl pouze na svůj úkol, ale rovněž sám sebe v jiném zařízení, známém jako čtvrtá cenová skupina. Ale to byl jiný případ ve znamení pravděpodobně jakési ostudy, kterou jsem se snažil reflektovat jako poměrně nepatrnou na rozdíl od manželky, která se tím zabývala v měřítku dost zveličeném. Ale na Albertově jsem tenkrát nebyl právě z toho důvodu, že jsem na stejný úkol již nadále nikdy nezapomněl. Na Albertově byla tehdy manželka, přiběhla pak domů a jedním dechem vyprávěla, co se děje, že to můžu stihnout a já se oblékl a průvod potkal ještě na Vyšehradské. Letos jsem si to zopakoval, na Albertov jsem ani tentokrát nešel.
17. listopad v tomto roce byl ve znamení fůry akcí podivných i méně podivných, všelijakých a dalších přidružených. Když jsem si pročítal program, kdo všechno co a kde pořádá, zaujala mě nejvíce zmínka o demonstraci proti Babišovi. Zatímco kavárenští povaleči projevují nechuť zejména proti panu prezidentovi, pan Babiš zůstává takřka na ocet, ačkoliv jeho mediální produkce se vyrovnají a mnohdy i překonávají výkony prezidentské. Přitom jakoby byl chráněn clonou různých témat zahlcujících veřejnost, za touto clonou nepozorovaně rozprostírá své sítě do sfér nikoliv jen hospodářských, ale zejména mocenských. Dlouho mi trvalo, než jsem objevil zmínku, kde se ta demonstrace má konat. Své kroky jsem proto nasměroval na Staroměstské náměstí a načasoval na patnáctou hodinu, jak bylo ve zdroji uvedeno. Nebylo na náměstí více lidí než obvykle, vedle pomníku Jana Husa kruh lidí sledující umělce s umělohmotným kýblem a jakýmsi švihadlem vyrábějící obrovské mýdlové bubliny, kousek dál další kroužek, uprostřed muzikanti hrající tradiční jazz a jeden z nich zdařile napdobující Luise Armstronga. A před orlojem obligátní dav turistů očumující dílo mistra Hanuše. Po antibabišovské demonstraci ani vidu ani slechu. Pochopil jsem, že ačkoliv jsem demonstraci nesvolával, neorganizoval, byl jsem jejím jediným účastníkem. Byl-li tam ještě někdo jiný, nevěděl jsem o tom, nedal nic najevo a já rovněž ne, demonstrace se tedy konala inkognito a dokonale skrytě. Kolem Malého náměstí jsem došel do Karlovky a odtud Jilskou směrem na Národní. Cesta to byla vlastně tematická, ještě před Národní vpravo pohled do stále potemnělé, ošuntělé Bartolomějské s proslulou fízlárnou.
A pak jsem se octl u My, dříve Máje na Národní, tam, kde průvod končil a kde došlo k té velké tlačenici. Takže dnes jsem vzal ten průvod z opačné strany a trochu zavzpomínal. U jakési banky, dříve Albatrosu, konvoj policejních Antonů, to bylo taky stylové, i když jinak zbarvených a s jinými nápisy. Policistů byl také poměrně značný počet, tentokrát bez plexisklových štítů a bez červených baretů, jen tak nalehko. Lidé proudili na obě strany, sem tam kočárek obalený státní vlajkou a já si vzpomněl, jak jsme kdysi pověřili švagra, aby nám večer pohlídal děti a mohli jít do divadla, po divadle na sklenku a po několika sklenkách pěšky domů, neboť hromadná doprava zrovna nebyla k mání a taxík by nám stejně nezastavil. A cestou si všimli rudé vlajky na žerdi starého domu, která se nabízela jako poběhlice, abychom ji strhli. A pak tu vlajku donesli domů a švagra, který se již v čase minulém oddal hlasitému spánku, do vlajky omotali a zapěli pochod, který tenkrát zněl v televizních přenosech několikrát za sebou, jak umírali kremelští vládci jeden po druhém.
Došel jsem pak na konec Národní, kde řádila rocková kapela, stánkaři nabízeli cosi ke konzumaci, čínští aktivisté rozdávali letáky a podepisovaly se petice proti porušování lidských práv. Chtěl jsem ještě zahlédnout děje na Václavském náměstí, na Můstku trápil Luboš Andršt svou bluesovou kytaru a nahoře to vypadalo, jakoby tam byl mnohatisícový dav. Slyšet bylo bučení české hymny a posléze Ach synku, synku, doma-li jsi. Pak tam někdo promlouval a když jsem dospěl blíže, shluk lidí nebyl tak velký, jak se na první pohled zdálo. Čítal snad 300 až 500 lidí, pak množství policistů se žlutými vestami, kteří ve dvou řadách oddělovali sluníčkáře od nácků, kterých bylo ještě míň. Ale zřejmě to bylo s křížkem po funuse, náckové to pravděpodobně předtím už zabalili. Tenkrát byla nálada euforická a všichni táhli za jeden provaz, protože se dělo něco výjimečného. Dnes to vypadalo jakési rozpatlané a nesourodé, asi jsem nebyl v pravý čas na správném místě. A zajít letos v pravý čas na Albertov, co tam , když jsem tam tenkrát být nemohl a dnes tam, ani jinam vlastně nechtěl.
