Nemám na mysli kolektivní vinu ve smyslu odpovědnosti určité společnosti za konkrétní selhání zejména v oblasti humanity, podobně jak tento princip uplatnili Čechoslováci vůči Němcům a Maďarům bezprostředně po druhé světové válce při jejich odnětí občanských práv, okradení o majetek a vyhnání ze země. Jde o psychologický pojem kolektivní viny jak jej popsal a vysvětlil C. G. Jung. Nejde tu o nějakou moráně-právní konstrukci, ale o iracionální existenci subjektivního pocitu viny, kdy je např. člověk členem rodiny, která byla zhanobena zločinem některého rodinného příslušníka, kdy příslušník určitého národa trpí pocitem viny za konání jeho vůdců podobně jako Naděžda Gorbaněvská se svými přáteli, kteří s největší pravděpodobností motivováni i tímto pocitem protestovali proti okupaci Československa v roce 1968.
Zažívám podobný pocit v současné době poměrně často. Než se však dostaví během nějakého konkrétního děje, předchází mu pocit nejistoty, který je možné formulovat v otázkách, jakou nehoráznost zase ten konkrétní odpovědný člověk vypustí, jak se bude snažit kličkovat a vyhnout se jasnému prohlášení, nebo jak velký kabát si zase z ostudy ušije. A když k ostudě nedojde, protože odpovědný člověk se zachová tak, jak by se dalo předpokládat v naší společnosti vyznávající určité hodnoty, dostaví se úleva, ne-li náhle procitnuvší pocit vděčnosti či sympatií k člověku, u něhož byla očekávána spíše opačná reakce.
Podobné pocity se dostavují během reakcí k významným událostem naší společnosti ze strany jednotlivců, kteří nejsou odpovědni ze svých funkcí za to, co hlásají či za to, jakým způsobem se snaží ovlivnit společnost. Jsou obdobně dvojího druhu, buď se jedná o milé překvapení, že tito jedinci jednají racionálně v intencích předpokládané loajality k hodnotám společnosti nebo o pocit viny za ni, neboli pocit studu.
To, oč dnes z hlediska celospolečenského jde, jsou postoje politických špiček i jednotlivců ke konfliktu Ukrajiny s Ruskem. Konflikt, který se dotýká naší další existence, proto postoje k němu jsou životně důležité. Byl jsem pozitivně překvapen postojem současného ministra zahraničí Zaorálka i do jisté míry premiéra Sobotky, i když na můj vkus příliš opatrnického a sem tam uhýbajícího. Nebyl jsem však překvapen postojem prezidenta, jehož rétorika je dvojznačná a skrytě proruská. Zde je na místě se stydět nejen za něj, ale také za společnost, která takovou figuru zvolila za prvního muže státu. Ještě horší jsou ovšem postoje žádné, které nejsou ničím jiným, než vyčkávacím manévrem, na kterou stranu se situace zvrátí. Takovou pozici drží současný ministr financí a předseda hnutí Ano A. Babiš, u něhož lze očekávat, že bude vždy na špatné straně podobně jako prezident a že během diskuse, které se nezúčastňuje a která může odvést pozornost od jeho záměrů, na něž by si společnost měla dát pozor, si ty záměry vesele uskuteční.
Dnes ráno byla na internetu uveřejněna zpráva, že v Rusku je šířena informace o české společnosti, která prý ze tří čtvrtin podporuje Rusko nacházející se v konfliktu s Ukrajinou. Pochopitelně bez nějakého relevantního průzkumu, což ovšem pro málo přemýšlející většinové konzumenty zpráv není důležité. Jak mohla taková zpráva vzniknout? Zcela jistě by nemohla být podobná informace šířena o Polácích, jejichž političtí reprezentanti myslí jednoznačně na obranu své země a zřetelně a bez vytáček nazývají ruskou expanzi tím, čím je, aktivně podporují opatření k zabezpečení svých hranic. Polská společnost nemá tendenci se pohybovat ode zdi ke zdi a hlavně se poohlížet tam, kde lze očekávat, že to nic nebude stát, což se o české společnosti říci nedá. Oběť je u nás pojem neznámý, knedlík je v těchto končinách nejabstraktnějším pojmem. Máme se za co stydět? Jednoznačně ano. Ovšem nejenom to. Máme se také obávat a domnívám se, že mnohem víc než Poláci, expanzivních tendencí Ruska.
Informace o tříčtvrtinové podpoře české společnosti Ruska je sice velmi nadsazená, nicméně společnost je v této věci rozdělená. Nevím, jak početná je část, která považuje novodobého cara Putina za státníka rozvážného, rozumného a trpělivého, nicméně je dosti hlasitá. A ozvěna se již z Ruska ozývá. Český premiér na summitu Evropské unie, kde se projednávali zostřené sankce vůči Rusku kvůli vpádu ruských vojsk na území Ukrajiny, si vyhradí nesouhlas Česka z důvodů ekonomických, aby si chudáci Češi nemohli odtrhnout od huby knedlík. Další důvod ke studu za malost Čecháčků.
Stud nebo pocit viny je ovšem pouze individuální pocit, který nic nevyřeší. Je proto zapotřebí dávat hlasitě najevo, že hodnoty, které jsou obsaženy ve slovním spojení liberální demokracie, mají pro nás větší cenu než kus bůčku se zelím a šesti a že chceme tyto hodnoty bránit v součinosti s těmi, kteří tyto hodnoty rovněž vyznávají. A to musíme také požadovat po našich politických špičkách.
Článek byl uveřejněn na portále http://www.blog-kavarna.cz
