Nepřítel

K úvaze, kdo je nepřítelem, mě přivedly mimo jiné diskuse, jejichž předmětem je problematika islámu či uprchlíků v současnosti v Evropě. A také dojem, že naše totalitní myšlení má tuhý kořínek a dosud se nás drží zuby nehty.

Nejprve, co znamená slovo nepřítel. Podle Wikipedie jde o člověka, s kterým má daná osoba negativní vztah a je připravena mu škodit. Dále je tak označována skupina osob, která tvoří vojenskou jednotku. Další označení je nepřítel lidu, vyskytující se už v antickém Římě, užívali jej i jakobíni v době francouzské revoluce a nedávno tak byli označováni lidé, kteří u nás nesouhlasili s politikou dřívější jediné vládnoucí strany. Podobně byli za vlády bolševiků označováni oponenti jako třídní nepřátelé nebo nepřátelé socialismu. Nepřátele nám soudruzi rozdělili mezi vnitřní a vnější, vnitřními byli ti třídní či nepřátelé socialismu, vnějším prohnilý Západ. Pak jsme  měli ještě přátele na věčné časy. Přijatelná byla jediná víra, nazývaná marxismus-leninismus. Kdo se opovážil ji zpochybňovat nebo jenom polemizovat s jejími zásadami, byl také označen za nepřítele.

Po roce 1989 jsme se nepřátel nezbavili, ač marxismus-leninismus byl až na výjimky odložen. Novými nepřáteli, a sice třídními (neboli vnitřními) se staly politické strany označující se buď jako levicové nebo pravicové a ty vedly mezi sebou nesmiřitelný třídní boj. Tím nechci říci, že všechno, co vykonávaly, bylo špatné, mezi nezpochybnitelná pozitiva patří ustavení a funkčnost demokratických institucí nebo vstup naší země do NATO a Evropské unie, což je hodně. Ale zmíněný třídní boj mezi stranami způsobil různé absurdní situace, kdy si museli naši zahraniční partneři ťukat na čelo. Za všechny stačí uvést svrhnutí vlády M. Topolánka v poločase našeho předsednictví v EU a následnou nechuť "pučistů" vytvořit novou vládu. Ve společnosti se pak začínal pomalu projevovat do jisté míry syndrom otroka zejména u těch, kteří měli nereálné představy a přehnané ambice o životě ve svobodné společnosti a svá zklamání začali projevovat projekcí do nových poměrů a nostalgií po paternalistickém státě. Protože ve svobodné společnosti se většinou její negativa mohou veřejně prezentovat a zároveň ze známých důvodů v médiích převažují kritické hlasy nad hlasy zdůrazňující pozitiva, vznikla teorie o blbé náladě jakožto nové náboženství. Kdo neměl blbou náladu, stal se podezřelým, neboť se musel podílet na podvodech a zlodějnách, ať údajných nebo skutečných, které tu blbou náladu vyvolaly. Získali jsme takto nové náboženství a zároveň vnitřního nepřítele, kterým už nebyl jen levičák vůči pravičákovi a naopak, ale všechny standardní politické strany, čímž se část společnosti začala zaobírat myšlenkou, že ta liberální demokracie je vlastně přežitek. A ten, kdo nepodlehl blbé náladě, byl vlastně odpadlíkem, který napomáhal nekalým poměrům.

Vnějšího nepřítele jsme v počátku období blbé nálady příliš nepostrádali, ve světě byl relativní klid, až takový, te když se jednalo o obranné opatření spočívající v zřízení protiraketového radaru v Brdech, společnost dala najevo, že bránit svou zemi není zapotřebí, a proč dráždit toho, komu se to nelíbí. Vnější nepřítel neexistoval. A protože bez vnějšího nepřítele se hůře manipuluje, bylo zapotřebí ho opatrně a vytrvale odhalovat, zasadit semínka nenávisti a poctivě je přiživovat. Blbá nálada je k takové činnosti jako stvořená. A tak se vrací náš starý dobrý prohnilý Západ v čele s USA, jehož jsme zatím součástí, jako bumerang. Teď už je náboženství blbé nálady překonáno, prohlédli jsme a mohli jsme opět uvěřit ve světlé zitřky, které by se nám, ó lide, navrátily, nebýt drobné komplikace. Z Blízkého východu se k nám přiblížilo strašidlo islámu. Společnost, která neví, co znamená vpravo a co vlevo, která si plete světové strany a jejíž orientace se potácí ode zdi ke zdi, se dá velmi snadno vystrašit. A vystrašená společnost je tím nejlepším soustem pro manipulátory a predátory. A tak je velmi snadné hodit do jednoho pytle všechny muslimy, protože je to jednoduché, jiným slovem primitivní. Všichni muslimové jsou potencionálními hrdlořezy, všichni muslimové nám chtějí znásilnit ženy a chtějí nám vnutit svoji víru a zákon šaria. V uplatňování či obhajování kolektivní viny má náš národ nejen zkušenosti, ale také je v tom patřičně zabedněný. Rok 1945 a následující v souvislosti s vyhnáním německých spoluobčanů na principu národnosti jsou toho dokladem. Tvrzení, že všichni muslimové jsou potencionálními teroristy, je také uplatňování kolektivní viny za činy, které byť ve jménu zneužitého náboženství (náboženství byla zneužívána po staletí) páchají skuteční teroristé, a zároveň necivilizované paušalizování.

Tímto nebylo řečeno, že terorismus, který zneužívá islám, a exodus běženců z Blízkého východu nebo severní Afriky do Evropy nejsou vážným evropským problémem.

A konečně, s těmi nepřátely, kterými jsme obklopeni, bychom měli poněkud šetřit. Nevím kdo to vymyslel, ale největším nepřítelem bývá někdy člověk sám sobě.