Nabarvené ptáče je vynikající film

O filmu se mnoho píše a mluví v médiích, z napsaného nejvíce ční skutečnost, že je v něm mnoho scén zobrazujících násilí, což mnohé potencionální diváky odrazuje od zhlédnutí. Já jsem si naopak pospíšil s návštěvou tohoto filmu 

z jednoho pragmatického důvodu: kdykoliv jsem chtěl vidět umělecký film, který byl momentálně v distribuci našich kin, buď jsem narazil na vyprodaný sál bezprostředně po uvedení, nebo o něco málo později film již z programu kin zmizel, s největší pravděpodobností pro malý zájem diváků. Tento týden ve čtvrtek jsem zakoupil lístky do pražského kina Lucerna na další den. Ve čtvrtek, to byl den, kdy byl film poprvé uveden v našich kinech, měli vyprodáno. Domníval jsem se, že tomu bude tak i v následující den. Nicméně večerní promítání bylo zaplněno asi z třetiny kapacity kina. Zda "reklama" o brutalitě filmu a odcházejících divácích působí takto spolehlivě, nevím. Možná hraje roli i skutečnost, že nejde o pouhou zábavu. Přesto nelituji ten čas dvou a tři čtvrtě hodin prožitých v jednom kuse na sedadle před stříbrným plátnem. Stříbrným plátnem doslova, neboť film je černobílý.

Kdo sledoval v médiích informace o filmu, ví, že jde o filmovou adaptaci scénáristy, režiséra a producenta Václava Marhoula podle stejnojmenného románu amerického autora původem z Polska Jerzyho Kosińského, v němž hlavní postavu asi jedenáctiletého židovského nebo cikánského chlapce jeho rodiče ukryli u příbuzné během druhé světové války, a po jejím úmrtí chlapec putuje od vesnice k vesnici v blíže neurčené východoevropské zemi, aby válku přežil. Vinou jeho původu s ním vesničané zacházejí většinou krutě, podléhajíce zažitým obyčejům, pověrám, strachu z neznámého, vlastní sebestřednosti, ale také zneužíváním pozice převahy silnějšího nad slabším.

Film (stejně jako román) líčí děje většinou očima chlapce, který pozoruje, snaží se pochopit a je nucen přizpůsobovat se všemu, s čím je konfrontován. Dlouhé černobílé záběry, pomalé tempo diváka vtahují do děje, jakoby spoluprožíval realitu dítěte, jehož osud sleduje. Jsou to zejména sekvence, v nichž dítě prožívá svoji samotu, opuštěnost, touhu, naději nebo bolest, ale také záběry přírodní scenérie jako kontrast nebo doplňující kolorit děje.

Ve filmu (stejně jako v románu) je reálná válka jakoby v pozadí všeho. Nicméně válka se odehrává v nitru jednajících postav, válka mezi dobrem a zlem, mezi světlem a temnotou, mezi láskou a nenávistí, mezi stejností a jinakostí, přesně to, co je aktuální i dnes, s čím se čím dál častěji setkáváme v dnešním světě. Říkáme tomu nadčasovost.

Krutost ve filmu dnes není výjimečná. Snad první film, který zobrazuje velmi naturalisticky krutost, je z roku 1950. Jde o film španělského režiséra Luise Buńuela Zapomenutí, sociálně kritické drama o mladých lidech z periferie Mexico City, kteří přežívají na okraji společnosti. Zobrazením krutosti nejde ovšem o samoúčelnost, nejde o povzbuzování negativních emocí, ani o jakési orgie, mající uspokojit krvežíznivé davy a zvyšovat jim hladinu adrenalinu. To může být záměrem jenom nějakých pokleslých filmových žánrů.

Krutost ve filmu Václava Marhoula je pochopitelně přítomna již jen proto, že se děj odehrává v době války, což je vždycky krutá doba. Zobrazení drastických scén je možné realizovat velmi naturalisticky a detailně, asi podobně jako sex v pornografických filmech. To však určitě není ambicí uměleckého filmu. Krutost v Marhoulově filmu je znázorněna uměleckou zkratkou a doplňována zvukovou kulisou, která je podle mého vnímání mnohdy drastičtější než obraz, který se odehrává před očima diváka. Nejdrastičtější je ovšem sama podstata onoho násilí. Je možná úsměvné, že na jedné straně je film ocejchován jako ten, z něhož odcházejí diváci kvůli brutálním scénám, na druhé straně někteří kritici, kteří by to asi nafilmovali lépe, by měli raději naturalističtější záběry vzhledem k tomu, že je to již běžná filmová praxe, a vyčítají režisérovi, že se toho bojí. Na rozdíl od těchto přístupů si cením v Marhoulově filmu skutečnosti, že je zachována míra, která nepřekračuje hranice, a to ani zobrazením, ani časovým prodléváním v těchto scénách. Není nutné odcházet, není nutné prahnout po krvi. Krutost je sama o sobě dost krutá, akt krutosti je dostatečně vypovídající, není zapotřebí se v tom koupat. A jde také o otázku vkusu. 

Jako další znak filmu můžeme uvést kladení otázek. Film nenastoluje odpovědi, ale otázky. Již název snímku Nabarvené ptáče symbolizuje otázku, jak se společnost lidí vyrovnává s odlišností od celku. V kapitole o ptáčníkovi, který se ujal dítěte, ptáčník nabarví uvězněného ptáčka barvou, která se liší od barvy jeho druhu. Pak jej vypustí směrem k hejnu na obloze, je hejnem uklován a padá mrtev k zemi. Nemůže se již zařadit mezi své pro nepravou barvu svého peří, ale také proto, že je jiný také tím, že byl v zajetí v kleci. Jakoby se osud z říše zvířat podobal osudu dítěte snažícího se zachovat při životě, hledající pomoc a ochranu u svého druhu - u lidí. I on se mění, protože je vězněm těch, kteří mu sice dají nikoliv zadarmo najíst a napít a nechávají ho přenocovat, ale musí snášet také jejich ponižování a týrání. A tyto zkušenosti si musí nutně nést do dalšího života, ať je to otázka důvěry v člověka, setkávání s iracionální nenávistí, předčasnými sexuálními zkušenostmi, cynismu projevujícímu se v pomstě na nevinných lidech. Otázek skýtá film mnoho a je na divákovi, jak s nimi naloží. 

Závěrem mohu jenom opakovat: film Nabarvené ptáče Václava Marhoula je vynikající!