Nejen pohádkami živ jest český národ

Český národ je pohádkový. Na všech českých televizních stanicích se vysílají pohádky v časech vánočních i velikonočních a jiných svátečních, které je nutno nějak přežít, nelze přece celý ten čas prochodit v záři neónů hypermarketů. Pohádková fantazie tvůrců českých dějinných události je rovněž bezbřehá jako je bezbřehá plodnost stále nových a úspěšných děl filmových pohádkářů.  Zlé jazyky tvrdí, že buď je ten národ infantilní, nebo se rád nechá oblbovat. Nedejte se zmást, blbí jsou ti, co z pohádek vyrostli a nanejvýš je předkládají dětem.

Ale nejen pohádkami živ jest český národ. Živ jest také fotbalem a hokejem. Česká země oplývající mlékem a strdím odkojila fotbalové i hokejové individuality, kterým to sice v poslední době dohromady zrovna moc nejde, až je zapotřebí zapřemýšlet, jak napravit pošramocenou pověst v národě samém, když národy cizí se zcela jistě pošklebují, jak cítí každý Čech, který nemůže skákat, přestože je Čech? Jak jinak, než zaspílat, kdo nespílá, není Čech! Jak nádherné by bylo zvolat: "Hoši, děkujeme!" Tak kde to vázne? Jaktože jsou horší, když jsou nejlepší?

Také humorem jest živ český národ. Sice mu málokdo rozumí, ale bude to tím, že málokdo mluví a rozumí česky.  "Evropě to osladíme", směje se Čech, zatímco hloupý Evropan neznaje češství pochopit nedokáže a ve své omezené fantazii si neumí domyslet, že to vlastně znamená: "Sobě si osolíme, octem ochutíme, připálíme, podpálíme, rozfofrujem, zamlžíme, promlčíme, vokecáme, naslibujem, zakecáme, vystrčíme, rozvrtáme, zapíchneme, obrátíme, protože sranda musí být!

Je mnoho dalších věcí, z nichž jsou Češi nadmíru živi. Například napřažená ruka není symbolem poděkování a přání mnoha štěstí, protože ta ruka je natažená a říká: "Beru, dávej, stejně máš víc než dost, tak nebuď trapnej!" 

A nakonec, trochu jinak, nebyl by teď po všech trapnostech čas na to, podívat se na sebe trochu jinak, a to hned od záčátku, že ty pohádky, které o sobě rozšiřujeme a nikdo za hranicemi je vážně nebere, bychom měli odhodit a trochu se poprat s realitou? Tím mám na mysli neoblbovat se chímérami, jaké máme skvělé dějiny, když jsou permanentní ostudou?