V říjnu 2011 vetovalo Rusko společně s Čínou rezoluci Rady bezpečnosti OSN proti násilí v Sýrii. Bylo to první rusko-čínské veto od roku 2008, kdy oba státy zablokovaly sankce OSN proti prezidentovi Zimbabwe Mugabemu.
Do roku 2012 pak oba státy od začátku syrské krize použily v Radě bezpečnosti OSN právo veta již potřetí. Rusko dlouhodobě tvrdilo, že politické řešení musí vzejít od účastníků syrského konfliktu, a odmítalo jakýkoliv vnější nátlak na Damašek. Tehdy od začátku povstání proti režimu B. Asada, které přerostlo v občanskou válku, si konflikt vyžádal podle OSN přes 10 000 obětí. Syrská opozice uváděla více než 17 000 mrtvých, převážně civilistů.
V únoru 2014 Rusko a Čína vetovaly rezoluci Rady bezpečnosti OSN na řešení krize v Sýrii, která obsahovala výzvu k ukončení násilí, odstoupení Asada z funkce prezidenta a k politickým reformám, opětovně. Faktem zůstává, že lze pochybovat o účinnosti těchto rezolucí, do jaké míry by mohly způsobit zvrat v situaci. Asi těžko.
Nicméně blokace rezolucí ze strany Ruska (a Číny) vypovídají o jedné podstatné věci: Rusko nemá zájem na vyřešení konfliktů, které otřásají Sýrií. Je proto naprosto zcestné, jestliže Západ nikoliv ve snu, ale v bdělém stavu uvažuje o možné koalici se státem, jehož vedení v čele s V. Putinem je nepokrytě proradné a pokrytecké. Nestabilita a rozvrat zemí na Blízkém a Středním Východě musí Putinovi nemálo vyhovovat. Dlouhodobá uprchlická krize, která sužuje Evropu, hraje Putinovi významně do karet. Oslabená Evropa, utápějící se v krizi z vnějšku a bránící se krizi vnitřní v důsledku nejednotnosti jednotlivých států (k čemuž Putinovi zdárně přispívají páté kolony i užiteční hlupáci), je zajisté vodou na Putinův mlýn. To přece nebude hasit, ale naopak, podporovat, jak jinak, než skrytě a podvraťácky. Současné vojenské angažmá Ruska v Sýrii na podporu vlády B. Asada zcela jistě nechce zlikvidovat Islámský stát. Proč taky, když je takovým skvělým strašákem pro Evropu? Být jazýčkem na vahách může být také docela lákavou představou.
Je jisté, že Západ zaspal. Je ovšem na pováženou, jak se opět začíná jevit jako nepoučitelný, pokud jde o jeho vztahy k Rusku a naivní představu, že Kreml může být spolehlivým spojencem. Spojencem být může, ovšem vždycky jen takovým, který má postranní úmysly, a který bude své spojence podrážet. Ve II. světové válce došlo ke spojenectví tehdejšího SSSR se Západem v situaci, kdy nebylo jiné volby. Je dostatečně známo, jakým způsobem Stalin osvobodil, lépe vyjádřeno obsadil, své budoucí vazaly. A ani dnes se nedá čekat nic jiného. Rozdíl mezi tehdejší situací a dnešní je ovšem podstatný. Západ nic nenutí, aby se s Putinem spolčil. Mráz stále přichází z Moskvy.
