Po výsledcích prvního kola prezidentských voleb zavládla v jedné části české společnosti euforie, podnícená skutečností, že prezident Zeman je nevyhrál již v prvním kole a dokonce, že v prvním kole jeho zisk nepřesáhl 40 % hlasů,
navzdory některým odhadům, které mířily až k hranici 50 %, Do druhého kola postoupil pak kandidát bez politické minulosti, bývalý předseda Akademie věd ČR Jiří Drahoš, jehož voliče opačné spektrum příznivců Miloše Zemana s oblibou nálepkuje pražská kavárna.
Patřím k těm, kteří jsou přesvědčeni o tom, že Miloš Zeman jako nejvyšší ústavní činitel naší republice škodí zejména tím, že svými výroky i činy nadbíhá východním polodespociím a v očích našich spojenců tak naši zahraniční politiku posouvá nežádoucím směrem. Díky němu máme v západním světě, kam patříme, z ostudy kabát. Ve vnitřní politice se uchyluje k nejpokleslejší formě populismu a jeho jediný zájem je osobní, aby si prodloužil pobyt na státní útraty na Hradě či v lánském zámku na dalších pět let. Máme tedy příležitost tuto osobu vrátit tam, odkud přišel, na zdravý vzduch jeho oblíbené Vysočiny (jedna z mála věcí, které s panem prezidentem sdílím).
Na druhé straně nejsem schopen podlehnout euforii z možného, za určitých předpokladů snad i pravděpodobného vítězství pana Drahoše v druhé kole prezidentských voleb. Ta euforie u zmíněné části společnosti vyplývá nejspíš z pocitu, že nejdůležitější věcí v současné chvíli u nás je dostat Miloše Zemana z Hradu, přičemž upozaděna je otázka, co je skutečně nejdůležitější ve vnitřní situaci naší země. Po říjnových volbách do Sněmovny parlamentu je totiž jasné, že jsme se dostali vlastní vinou do pořádného průseru (výstižnější slovo mě nenapadá), kdy jsme si neohlídali naši svobodu, kterou nyní ukrajují současní mocní, Andrej Babiš se svými kumpány ve spolupráci s některými jemu užitečnými pomocníky. Demokratické prostředí se pomalu, ale jistě mění v autoritativní režim, v němž stát se svými úřednickými dráby hodlá pečovat o své poddané zaměstnance, kdy je vážně ohroženo prostředí právního státu, což je situace, kterou prezident Zeman výměnou za podporu jeho kandidatury nepokrytě přiživuje.
Pro nového prezidenta, který by měl svým vlivem a svými dost skromnými pravomocemi této situaci vzdorovat ve prospěch udržení demokratických principů v zemi, je zásadní věcí, aby se vymezil proti tendenci, kterou zde provozují politické síly soustředěné zejména v ANO, ale i v triu ANO, SPD a KSČM. Avšak především by jeho voliči měli po něm požadovat vůli k tomuto boji. Pokud odhodlání potenciálního nového prezidenta bude pouze deklarování slušnosti a hájení žádoucích principů bez označení pravé podstaty negativních jevů, kterou je Babiš a jeho totální moc, dožijeme se zklamání stejně jako u jeho předchůdců v naší historii. Pamatuji si euforii v roce 1968, která byla vystřídána frustrací po zradě našich představitelů v Moskvě (s výjimkou Fr. Kriegla). Potřebujeme prezidenta, který nezklame, i kdyby to znamenalo jeho, a tedy i náš, neúspěch.
Kandidát na prezidenta, který předem pojmenuje stávající situaci, si pak zasluhuje naši podporu.
