Jaksi se nám ten vývoj po roce 1989 zvrátil. Během 23 let směřoval k budování státu na bázi liberální demokracie. Šlo to ztuha, pomalu i rychle, nedokonale, nedůsledně, na jedné straně s chybami, na straně druhé správným směrem.
Dnes jsou stále zřetelnější hlasy, které zpochybňují demokracii jako nefunkční, překonaný systém a vzhlížejí k autoritářským režimům. Politika se stala téměř sprostým slovem z prostého nepochopení skutečnosti, že standardní demokratický politický systém založený na soutěži tradičních demokratických politických stran je rozhodujícícm pro právní jistotu a ekonomickou prosperitu státu, a že opačný trend působí regresivně. Rovněž nepochopením, že soutěžící politické strany se musí dohodnout na zájmech státu, s kterými by se pak měli všichni ztotožnit a hájit je, a že soutěž má probíhat pouze v rovině řešení konkrétních problémů zejména ve sféře hospodářské a vytváření jejích podmínek, nikoliv jako třídní boj všech proti všem.
Naštěstí se naše země stala součástí aliance NATO a společenství Evropské unie, což nás orientuje na Západ, kam jsme chtěli po předešlé neblahé anabázi v rámci kremelského vazalství patřit a nezodpovědné hlasy, které se v současné době zvedají k vystoupení z těchto struktur, stojí stále ještě na periferii politického dění.
Dnes jsme ovšem postiženi Velkou protikorupční revolucí, během níž tradiční demokratické politické strany vlastní vinou i vinou politicky utlumené společnosti utrpěly vážné šrámy a na výsluní se octla nepolitická politika, reprezentovaná schopnými populisty a manipulátory. Nejúspěšnějšímu z nich, Andreji Babišovi, se zdařila kumulace politické a mediální moci, podepřená vlastnictvím prosperujícího holdingu, proslulého státními a evropskými subvencemi, méně úspěšným byl pak Tomio Okamura, prosadivší se se svou ministranou o počtu devíti členů do poslanecké sněmovny, méně úspěšným proto, že většina jeho straníků jej z jeho strany po krátkém čase vystrnadila, vykonajíc zdařilý puč a původní subjekt se pak rozmnožil na dva další, jeden menší a druhý ještě menší. Současné parlamentní strany tvoří tedy jedno firemní uskupení oligarchy - diktátora, dvě nestandardní ministrany z rozpadlého Úsvitu přímé demokracie, jejichž voliči jednoduššího myšlení se patrně dříve identifikovali se Sládkovými republikány, v klidu přežívající komunisté, s chutí užívajících si výdobytků kapitalismu, standardní sociální demokracie se slabým vůdcem, nesoucí hlavní tíhu odpovědnosti za vládu, trpící komplexem přebujelého státu a čelící intrikám zejména svého koaličního partnera s názvem Ano, prezidenta Zemana i některých vlastních členů, dále kolaborující KDU-ČSL v koalici, v které legitimizuje svou "lidskou tváří" normalizaci poměrů v zemi a dvě slabé opoziční strany se stigmatem zrádné pravice.
Nepříznivá je i zahraničně politická situace, Putinův autoritativní režim a nostalgie jeho vůdce po časech impéria zvaného SSSR, hrozí nebezpečí, že opět vlastní vinou, neboli vinou tzv. kremelské páté kolony a Leninem definovaných užitečných idiotů, hájících různé konspirační teorie, vracejících se ve své rétorice opět k poukazům na prohnilost Západu, přesně tím, čím nás krmili soudruzi komunisté po čtyřicet let a hledajících evropské i křesťanské hodnoty absurdně ve funkční despocii Východu, tam opět spadneme. Nepříznivá je navíc uprchlická vlna z jihu, která v současné době nejvíce zaměstnává Evropu. Takové situace jsou živnou půdou pro manipulátory a populisty všeho druhu. Protikorupční revoluce nám přinesla rozvrat našeho politického systému a Andreje Babiše, imigrační vlna u nás generuje protiislámské tlučhuby a vyšinuté zachránce České republiky, těžící ze strachu lidí před nebezpečím, s kterým se zatím u nás ve skutečnosti ještě nikdo nesetkal.
Poměrně hlasitými manipulátory jsou nyní Tomio Okamura a Martin Konvička. Anabáze Okamury v jeho hnutí Úsvit jej snad již dostatečně zdiskreditovala, takže ten se nyní snaží přiživovat na výrazném tématu, chytlavém v atmosféře hysterie, která u nás stále nabývá na intenzitě. M. Konvička je politický diletant, jehož hlavním tématem je šíření nenávisti vůči islámu jako o absolutním zlu. Je dobré vědět, že tento vysokoškolský pedagog v r 2011 založil organizaci s názvem Czech Defence League (CDL), která navázala na činnost islamofobní English Defence League (EDL) ve Velké Británii, vyznačující se šířením dezinformací o muslimech a islámu. EDL má své následovníky i v jiných zemích, ve Francii, Německu i Norsku, příznivcem Norwegian Defence League byl mimochodem i hromadný vrah A. Breivik. Od EDL se distancují všechna politická uskupení. M. Konvička posléze CDL transformoval do IVČRN (Islám v České republice nechceme) a v nedávné době pro své příznivce založil Blok proti islámu, hnutí, které se netají svými politickými ambicemi. Před pár dny se dohodl na symbióze s jednou z odnoží bývalého Úsvitu, která se nyní profiluje jako nacionalistický strana.
Činnost ústních islamobijců M. Konvičky a jeho girls and boys je poměrně rozmanitá, v poslední době se soustřeďují na pořádání happeningů v různých městech, na nichž straší české občany před pronikáním islámu do ČR (které se stále nekoná). Další činností jsou obsáhlé facebookové diskuse, jejichž pročítání mnohdy může na normálního člověka působit jakoby vykonal pouť pár kilometrů kanály. Oblíbené jsou rovněž nepravdivé informace o muslimech a jejich zvycích a snad až komické argumenty proti islámu, spočívající v citacích z Koránu či hadithů, které interpretují v souladu s ideology Islámského státu. Interpretace různých učených autorit islámu se přitom různí a rozhodně se neshodují s interpretací M. Konvičky, respektive IS. Je totiž známo, že Korán obsahuje různá poselství, která mají obecně platný význam, např. formule na začátku téměř každé súry "Ve jménu Boha slitovného, milosrdného", zatímco jiné verše se vztahují k situaci, která se vztahuje k minulosti, což jsou právě ty Konvičkovci radostně citované úryvky, údajně vyzývajícími k nesnášenlivosti, tvrdým trestům. Nelze popírat, že existují zvěrstva ve jménu islámu, která ovšem páchají fanatičtí fundamentalisté, kterých je velká menšina, nelze však tvrdit, že islám jakožto náboženství ta zvěrstva po lidech požaduje. Je podivné, že vysokoškolský pedagog se shoduje ve své rétorice s rétorikou Islámského státu a šíří stejnou ideologii, i když z opačné pozice. Je to záměr nebo neschopnost orientovat se v problematice? Jistě není snadné porozumět sice složité, ovšem pro tu složitost nejednoznačné problematice. Nezbývá než varovat před manipulátory a falešnými proroky.
