Vlezli ke mně Babiš s Vondráčkem. Trochu neomaleně jsem se jich dotázal, co tady pohledávají. Usmívali se. Nemám rád, když ke mně někdo vleze oknem.
Vlezete se oknem a blbě se tlemíte, řekl jsem jim.
Bylo zamčeno, tak to jinudy nešlo, tlemil se dál Vondráček.
Je tady útulno, pronesl Babiš a taky se tlemil.
Měli na sobě pruhované pyžamo, asi odněkud utekli, pomyslel jsem si.
Proč jste si vybrali zrovna tohle okno, zeptal jsem se. Proč ausgerechnet tohle a ne kousek vedle, o poschodí výš nebo o dvě patra níž? Anebo v jiném baráku? Copak tohle je jediný barák, jediné okno v celým městě?
Jediné bylo otevřené, přece nevlezeme do zavřeného okna. Mohli bychom rozbít sklo a nejsme přece žádní uličníci, roztlemil se Vondráček na celou šířku jeho úst.
Babiš si bezprostředně po jeho odpovědi strčil do úst celou pěst, aby si tu hubu roztáhl jak Vondáček. Asi mu to tlemení dělalo trošku problém a nechtěl zůstat pozadu. Ke vší smůle mu ta pěst zůstala uvnitř a nemohl ji vytáhnout. Vondráček hned přiskočil a zkoušel různé finty, jak dostat ruku zaklesnutou v krku ven.
Musíte mu dát přes hubu, poradil jsem mu, vypadne jak čertík z krabičky.
Babiš zatím koulel očima, ale důrazně vrtěl hlavou: he huhu hé, úpěl, z čehož jsem pochopil, že přes hubu né.
Co žere jako?, zeptal jsem se Vondráčka. Když mu dáme pod nos nějaký pamlsek, začne slintat a to mu pomůže zbavit se toho nezvyklého sousta, vysvětlil jsem mu svůj nápad. Víte, kdo byl I.P.Pavlov?
Vondráček právě prováděl přechod z tlemení do zkormouceného výrazu, bylo mu jasné, že tlemit se šéfovi za jeho neštěstí se nemá. A najednou se rozhodl být solidární se svým bližním, proto otevřel svá ústa dokořán a narval si nekompromisně svoji pěst až do krku, aniž by zodpověděl můj dotaz. A taky ji nemohl vytáhnout zpět.
Tady byla rada drahá. Dva dospělí chlapi mají ve chřtánu pěst, nějak se jim to popletlo, když pěst patří na oko, třeba na to přijdou, mají ještě jednu ruku volnou. A teď koulí očima, přes hubu nechtějí dostat, což by jim zajisté pomohlo. Poznal jsem, že jim pomoci neumím, usoudil jsem, že tady pomůže jenom odborník. Zavolal jsem tedy na centrálu, aby mi poslali odborníka na vytahování pěstí z úst. Po delší pauze mi sdělili, že takového odborníka nenašli, nicméně že posílají odborníka na všechno, za chvíli tam bude, ten si s tím zajisté poradí.
Po chvíli vlezla do okna Krnáčová. Když uviděla ty dva v nedůstojné pozici, hned se jí drala na jazyk slova jako idioti, debilové. Nicméně uvyklá zachovávat dekorum nejen na veřejnosti, pronesla něco jako to je v hajzlu, tohle nemůžu řešit sama, na to musím svolat grémium, prostě zařídím svolání grémia a skočila z okna.
Jenomže než by se svolalo grémium, než by se usneslo co a jak, než by provedlo opatření, to by byla věčnost a co bych si počal s těmi dvěma. Takže jsem ten problém nakonec vyřešil po svém, ještě mi poděkovali. Obě pěsti vypadly jak čertík z krabičky.
A to jste si sem přišli vstrčit pěst do pusy, ptal jsem se jich nakonec.
Přišli jsme vám přečíst své projevy, pravili oba jednohlasně a hned vytahovali z kapes papíry, na kterých měli projevy napsány.
Nečekal jsem, zaběhl do obchodu a koupil jsem si píšťalku.
