E. Beneš abdikoval 5.10.1938 na funkci prezidenta Československa, sbalil kufry a vypravil se do exilu, kde se posléze podporován svými příznivci prohlásil opět prezidentem. K tomu si nechal vykonstruovat teorii o kontinuitě svého prezidentství, na což mu ovšem Velká Británie ani USA neskočily. Frustrován neúspěchem své vnitřní a zahraniční politiky, jehož vrcholem byl Mnichov, hledal spojenectví tentokrát na východě se Stalinovým SSSR. Dílo bylo dokonáno v prosinci 1943 v Moskvě, kde podepsal spojeneckou smlouvu na dobu 20 let a dále v březnu 1945, kdy schválil komunistický vládní program a přijal komunisty do vlády. To vše mimochodem v rozporu s jeho londýnskými rozhlasovými projevy k národu o tom, že po válce si tento národ sám rozhodne, jakou bude mít republiku.
Dále již jenom plnil sliby, kterými obdařil Stalina. Komunisti obsadili ve vládě nejdůležitější posty, což jim umožnilo proniknout do všech struktur státní správy a samosprávy. Cestou z Moskvy na jaře 1945 stihl samozvaný prezident poštvat lůzu proti občanům německé národnosti a vyzvat k jejich vylikvidování. Následné události až do 28. února jsou dostatečně známy. Jen stojí za připomenutí, že po uchopení moci komunisty nezvolený prezident již neabdikoval a přihlížel k likvidaci svých přívrženců, přičemž k politické likvidaci svých odpůrců již dávno předtím aktivně přispíval. Přijal demisi nekomunistických ministrů, kteří si špatně spočítali, kolik má vláda členů a tím zpečetili svou porážku. Z prezidenta se stal již jen divák, zůstal sám, jako kůl v plotě, chceme-li citovat jiného politického břídila. Stalinovi posloužil, svou úlohu užitečného idiota splnil.
Je známo, že současný prezident Klaus trpí rovněž obdivem k velkému východnímu kolosu, přesněji řečeno k jeho špičkám. Není prokázáno, zda byl Beneš agentem ruských tajných služeb, nicméně se snažil ovlivňovat západní politickou reprezentaci ve prospěch Stalina, tedy ve skutečnosti roli agenta vykonával, ať vázán či nevázán. V. Klaus prokazuje podobnou službu dnešním vládcům Ruska svými obhajobami ruských imperiálních choutek, vzpomeneme-li si na nedávné události v Gruzii či na Ukrajině.
Podobně jako Beneš i Klaus to má u zahraniční reprezentace směrem na západ lidově řečeno rozlité. Každý toho dosáhl jiným způsobem. Za Beneše nás vinou moskevské smlouvy z r. 1943 Západ odepsal, dnes nejsme daleko od toho, aby nás odepsal znovu. Významnou roli v tom však hraje kromě Klause také jeho nepřiznaný spojenec Paroubkova komunistická strana s krycím názvem ČSSD. A tak se nedivne, že se nyní V. Klaus těší na setkání s panem Medvěděvem na summitu EU v Rusku, neboť zatím pro něj bude mít uschovány úsměvy, ne-li diplom za dobrou ruštinu.
V souvislosti s příznivci V. Klause, kterého tito horko těžko protlačili podruhé do prezidentského křesla, můžeme nalézt rovněž analogii s E. Benešem. Zatímco Beneš pasivně přihlížel, jak jsou jeho příznivci zavíráni do kriminálu, V. Klaus se snaží aktivně své příznivce politicky vylikvidovat. Má v tom opět nepřiznaného spojence - Paroubkovu partu. I ta má tendenci dovést republiku pod ochranná křídla Ruska, realizovanou odporem proti americkému radaru.
A tak je otázka, co bude dál. Po vítězství oranžovorudých stran v příštích volbách se může prezident Klaus octnout v podobné situaci jako Beneš. Opuštěn, sám, uprostřed lánských hvozdů.
