Vzpomněl jsem si na obraz Paula Gaugina. Odkud přicházíme? Kdo jsme? Kam jdeme? O jeho tvorbě se píše, že měl snahu jak ve svém díle, tak v reálném životě o návrat k přírodě, k přírodě viděné primitivním a nevinným pohledem.
Možná by nás mohly zasáhnout aspoň ty dvě poslední otázky.
Dívám se z okna. Naproti již kvetoucí magnolie, stromy obalené zelenými listy, shora slunce ozařuje okna a secesní fasádu protějšího domu.
Na chodníku kdosi pohodil štos papírů, které poletují těsně nad zemí v pravidelné spirále, a chvílemi víří vzduchem, chvílemi se dotýkají země a znovu zvířeny (odvozeno od slova vir) větrem poskakují a padají. Víme všichni, že vzduch je zamořený viry. A papíry si klidně jen tak lítají, a nikdo je nemůže číst, i když jsou popsány důležitými myšlenkami. Až je sežerou viry, bude pozdě. Ale jen málokdo může vycházet z domu. Rychle do práce, rychle z práce, nakoupit chléb náš vezdejší zabalený v celofánu.
Zatím ještě po ulici jezdí auta s jedním pasažérem nebo tramvaje s pasažéry třemi. Občas někdo projde po chodníku sám nebo ve dvojici v odstupu předepsaných dvou metrů. Všichni mají náhubky, nemohou spolu mluvit, ani nechtějí spolu mluvit. Náhubky jsou vyrobeny z prostěradel, trik, šatů nebo halenek, jsou uvázané tkaničkami kolem hlavy nebo zavěšené gumičkami za obě uši. Postavy jsou to s vytřeštěnýma očima, dusící se pod plátnem, které brání přístupu vzduchu do dýchacích cest. Nicméně víra v roušky musí být pevná jako skála. Rouška je bůh, pečující o zavřená ústa a svrbící nos. Kdo nevěří, pokuta nad ním visí jako kontrola ministerstva financí nad živnostníkem. EET je taky bůh. Bůh trestající, patron drábů.
Sedím doma jako všichni. Pouštím televizní zpravodajství jako všichni. Konzumuji zásady nové víry jako všichni. Musíme být jednotni. Jednota je bůh bdící nad vládou. Nejezdíme na chalupy. Modlíme se k Číně. Nechodíme do přírody. Máme boha Karanténu. Skoro všichni mají oltář s digitálním vysíláním, někdo jenom čumí, někdo konzumuje tu virovou víru. A všichni se bojí. Strach je nejvyšší bůh. Svírá nás a zavírá do domácího vězení. Snášíme to dobrovolně. Jsme vděční za každé další omezení, neboť je pro naše dobro.
Kdo tedy jsme? Ovce? Idioti? Debilové?
A kam jdeme? Do ......?
