Myslím, že kdo to zažil, potvrdí. V roce 1968 stejně jako v roce 1989 převládla u většiny lidí v naší zemi skvělá nálada. Hýřilo se úsměvy, každý měl potřebu mluvit o tom, co se děje i s neznámými lidmi a s nadšením.
Lidé byli k sobě pozorní, přátelští, diskutovali na veřejnosti, dříve národní sport nadávání na poměry byl vystřídán občanskými aktivitami, k tomu notná dávka euforie a nadšení, pocit sounáležitosti s ostatními, kteří měli touhu zbavit se tupého omílání ideologických frází, veřejného lhaní bolševické vrchnosti. Dobře se to vzpomíná, bylo to příjemné, naděje na uspořádání svobodného života se tenkrát usadily v myslích lidí.
Víme, jak se pak situace vyvinula v roce Pražského jara, po dnech radosti a elánu přišlo vystřízlivění. Krátká anabáze svobodného veřejného prostoru byla ukončena vpádem spojeneckých vojsk, únosem tehdy většinou oblíbených představitelů státu do Moskvy, provázených podporou veřejnosti vyjádřené heslem "Jsme s vámi, buďte s námi". Nutno dodatečně poznamenat, nezaslouženou podporou. Až na výjimku, dr. Františka Kriegla, všichni podepsali takzvaný Moskevský protokol legalizující rozmístění sovětských vojsk na našem území, stručně řečeno, okupaci. Nebylo to poprvé, kdy naši představitelé jednali protiústavně (před nimi např. E.Beneš podpisem smlouvy o přátelství se SSSR v roce 1943 v Moskvě), i když pod nátlakem. Tímto podpisem zlegalizovali vpád vojsk do země a zamezili tak projednání okupace v Radě bezpečnosti OSN. Žádost tehdy podal ministr zahraničí J. Hájek, kterou musel pod vlivem okolností stáhnout. Brežněv a jeho kamarila to měli tímto ve světě lehčí, nikdo neprotestoval, nikdo se tím nemusel zabývat, i když provedení mělo jistou vadu na kráse.
Přestože mezinárodní situace nedovolovala provádět nějaké zásadní kroky světové veřejnosti proti okupaci Československa, totální kapitulace našich zástupců měla devastující vliv zejména na sebevědomí národa. Prohra má vždy své průvodní jevy. Společnost se začne tříštit, objevují se konformisté, kariéristé, donašeči, lokajové a řiťolezci, na druhé straně zprvu zřetelné opoziční hlasy, které jsou však brzy represivními složkami umlčovány. Většina se pak vžije do pozice mlčícího davu, který opět konzumuje lži. bezduché fráze bolševické spodiny a uchyluje se do soukromí chat, chalup a hospodského nadávání na poměry. Naděje na svobodný život brzy vzala za své, lidé se přizpůsobili tlaku, který bolševici zaštítěni okupační armádou zintenzivnili.
Jak jsme na tom teď, v roce 2018? Po roce 1989 jsme začali budovat demokratický právní stát. Byly zřízeny funkční demokratické instituce, byl zaveden pluralitní systém politických stran, to vše s chybami, nedokonalostmi i nedůslednostmi, nicméně dnes jsme na tom velmi podobně, jako jsme byli po srpnu 1968. Zatímco tehdy šlo o pouhý proces demokratizace, která byla násilně ukončena vojsky, vše pod vedením jediné strany, po roce 1989 byl budován skutečně demokratický politický systém, který je v současné době v troskách. Nemáme tu žádné cizí vojsko, ale máme tu jedno nedemokratické hnutí, které je podřízeno zvůli jednoho oligarchy, bývalému agentu StB, bolševikovi, majiteli podnikatelského impéria parazitujícího na státním rozpočtu i evropských dotacích, majiteli mediálního impéria, čelícímu z podezření z několika podvodů. Rozdíl je zřejmý. Nemáme tu okupační armádu, o věcech si rozhodujeme sami, a podobnost je přitom zjevná. Zase se objevují konformisté, kariéristé, donašeči, lokajové a řiťolezci. Přicházíme o svobodu, pomalu, ale jistě, vlastní vinou tím, že oligarcha postupně ovládá bezpečnostní složky, strategické instituce, jemuž sekunduje kolaborantská část ČSSD za přispění komunistů. Po roce 1968 rozhodovala o všem KSČ, dnes to vypadá, že brzy bude o všem rozhodovat jedna osoba, na jedné straně bezskrupulózní populista, na druhé straně asociál neuznávající žádná pravidla. Není v tom sám, podporuje ho postava k podpírání dlící na Hradě, kterou vodí kremelští loutkoherci, a kterou jsme si také zvolili vlastními silami.
Jak z toho ven? Není to tak nesnadné, i když nesnadné to bude pro ty, kteří situaci nechápou. Stačí vrátit se tam, odkud jsme začali po roce 1989, ale poněkud lépe. K tomu je zapotřebí vědět, že demokratický systém je možný jenom tehdy, jsou-li odděleny moc výkonná, zákonodárná a soudní, což v dnešní situaci už moc neplatí. Pokud jsou tyto moci v rukou jednoho hnutí, o kterém rozhoduje jeden člověk, jsme na cestě k diktatuře, jakou jsme ještě nepoznali. Další podmínkou demokratického vývoje je pluralitní systém politických stran, které mezi sebou soutěží na základě vlastní vize o spravování společnosti. Dostanou-li se k moci, řídí společnost, přičemž ostatní strany, které jsou v opozici předkládají alternativní řešení k problémům. Probíhá tak permanentní diskuse, nikoliv třídní boj, kterým se vyznačovala éra po převratu do roku 2012/13. K demokratickým stranám nepatří různá obskurní uskupení, kde dominují tlučhubové, obchodníci se strachem lidí, lháři, kteří se snaží získat moc ohlupováním lidí, kteří nesledují příliš politickou scénu. Přitom je také nutné si být vědom skutečnosti, že demokratické strany nejsou ani nemohou být dokonalé, a že veřejnost je musí stále kontrolovat.
Měli bychom proto vážit, komu dát v příštích volbách svůj hlas, zda podvodníkům, oligarchům, zlodějům, lhářům, nebo i chybujícím lidem, jejichž cílem není zneužívat moc, ale jsou nastavení na službu společnosti. Příležitost budeme mít hned na podzim, kdy se ještě dá částečně zvrátit vývoj pod taktovkou totální zbojnické vlády z Čapáku.
