Slovo fašismus je dnes v médiích často frekventované, ať v souvislosti s nedávnými událostmi na Ukrajině nebo se současným děním v naší republice. Není snadné vytvořit definici onoho pojmu tak, aby zahrnula všechno,
co tento fenomén obsahuje, a to také proto, že "postrádal jednotnou systematickou doktrínu a jasný program, vyznačoval se velkou pružností a pragmatismem co do svých taktických cílů a prostředků", jak se můžeme dočíst ve Wikipedii. Původně byl takto označován italský fašismus neboli politické hnutí, jehož vůdcem byl Benito Mussolini, v letech 1922-1943. Rovněž nacismus, který se prosadil v Německu od roku 1933 do konce druhé světové války, je mnohdy charakterizován jako fašismus. Dalšími lokalitami, kde můžeme mluvit o tomto fenoménu, bylo ustašovské Chorvatsko (1941-1945), Maďarsko (1944-1945), frankistické Španělsko (1939-1975), portugalský Nový stát (1933-1974), Slovenský štát (1939-1945) aj. Z historie naší země známe především hnutí české Vlajky, které se později zhlédlo zejména v protižidovském rasismu.
Definicí fašismu je docela dost a jejich autoři se liší přístupem k problematice, a proto se také v lecčem neshodnou. Za stěžejní prvky, které fašismus charakterizují, je možné pokládat nacionalismus, korporativismus, rasismus, iracionalismus a vůdcovský princip. Dovolím si také citovat definici Roberta Paxtona v překladu Martina Šmída (viz Manipulátoři.cz): "Fašismus může být definován jako forma politického chování vyznačující se obsedantními (utkvělými) obavami ze společenského úpadku, z pokoření, z možností být obětován, a vyznačující se kompenzačním uctívání jednoty, síly a čistoty (ryzosti), v němž masová politická strana oddaných nacionalistických radikálů, jednajících v nesnadné, ale perspektivní spolupráci s tradičními elitami, opouští demokratické svobody a s mesiášským násilím a bez etických a právních zábran prosazuje cíle vnitřní očisty (vnitřních čistek) a zahraniční expanze."
Pokud si promítneme některé současné děje v naší veřejnosti, zcela určitě se setkáme s některými prvky zmíněnými výše. Celé své funkční prezidentské období se V. Klaus vymezoval vůči Evropské unii národoveckou rétorikou, která neměla daleko k nacionalismu či šovinismu. Dračí sémě se dá velmi lehce zasadit, a když dojde k vyhroceným či vypjatým situacím, jako je např. dnešní dění v Evropě, velmi snadno se ono sémě ujme a vzklíčí. Nacionalismus dnes už není pouze záležitostí těch okrajových, extremistických a ve skutečnosti primitivních skupin, které mají potřebu svoji frustraci vykřičet hesly typu "Čechy Čechům" nebo "Nic než národ", ale rozšířil se i mezi vrstvy vzdělanější, reagujících na svou nespokojenost s nenaplněným očekáváním, které měla přinést svoboda náhle spadlá do klína, možná s nepochopením demokratických procesů a zejména nepochopením skutečnosti, že demokracii je nutné bránit, protože je velmi lehce zranitelná. A tak můžeme být svědky různých demonstrací, v nichž se nacionalismus pohodlně zabydluje. Patří tam Konvičkovo hnutí, ale patří tam i velmi podivná skupina bývalých vojáků, kteří si říkají Českoslovenští vojáci v záloze. Snad stojí za to dodat, že je rozdíl mezi vlastenectvím a nacionalismem. Nacionalismus zdůrazňuje národ charakterizovaný zejména jazykem a vymezující se vůči jiným národům konfrontačně, zatímco vlastenectví je vztah k zemi, v které člověk žije a usiluje o její rozkvět.
Méně nápadné jsou pak korporativistické tendence, které jsou u nás běžné, jako např. tripartita, (což. V. Klaus v jednom svém článku kritizuje). Další pronikání korporativismu můžeme ovšem sledovat od začátku působení A. Babiše ve vládě, kdy si oligarchové porcují různé oblasti ekonomiky, k tomu i mediální sféru a jako třešnička na dortu se k tomu přidává vůdcovský princip, který pan Babiš zatím provozuje pouze ve svém hnutí Ano, nicméně jeho cílem je celá republika, kterou hodlá řídit jako firmu, což nikterak neskrývá.
Rasismus nemá daleko k nacionalismu, pokud někdo má tendenci vyzdvihovat národnost jako nejdůležitější znak příslušníka společnosti, k rasové nesnášenlivosti má cestu umetenou. Podobně je to i s hlasately náboženské nesnášenlivosti a příslušnými docenty přes islám, jejichž diletantismus v této oblasti může být pro společnost nakažlivý. A vrátíme-li se k definici R. Paxtona a tezi, že forma politického chování se vyznačuje obsedantními obavami z úpadku společnosti, opět si můžeme promítnout znovu vzkříšené opěvování slovanských vazeb a pošilhávání po východním predátorovi. Situace dospěla dokonce tak daleko, že bývalý důstojník naší armády MUDr. Obrtel organizuje se svými sympatizanty již zmíněný spolek (Českoslovenští vojáci v záloze), kteří chtějí bránit republiku proti vlastní vládě, proti našim spojencům a zároveň bojovat ve prospěch Ruska, proti zločinecké organizaci NATO, jak nazývají spolek, jehož jsme sami členem. Iniciativa, která je za hranicí zákonů i ústavnosti. Samozřejmě víme, že ve fašistických režimech podobné ozbrojené složky měly svoji důležitou funkci.
Nemám v úmyslu tvrdit, že se naše republika stává fašistickou, nicméně tendence takto označené tu jsou a je na nás, zda se tomu chceme bránit nebo to necháme být a budeme to zanedbávat. Doufejme proto, že společnost se nedá zatáhnout do snah těch, jejichž konání se neslučuje s demokratickými principy, a že demokracie se u nás nestane sprostým slovem.
