Kdo si počká, ten se dočká. Kdo nečeká, stejně ho to nemine a kdo čeká, vysedí vejce. Kdo si nepočká, uletí mu čas.
"Teplý letní večer, vzduch téměř nehybný, na rozdíl o neposedného hmyzu. Dva chlapi u hromady hadrů poházených kolem dokola. První z nich sedí na bobku a hraje si s hadry rozprostírajícími se kolem něj. Druhý obchází hromadu a hledí do dáli.
"Už jde?", ptá se první.
"Možná", odpoví druhý, "ale nevidím ji."
"Máme ještě čas", praví první, který se mazlí s hadry kolem sebe jak Harpagon s penízky.
"Nevím, přijde to náhle jak povodeň, musíme být připraveni. Vidím na obloze ptáky, možná je to hejno holubů", přiškrceným hlasem odpoví ten, který se velmi podobá mému sousedovi Sýkorovi, ač nemá tak husté vlasy, na hlavě má totiž hladkou, lesklou skluzavku.
"Holubí pošta", pronese ten, který si ovíjí hadr kolem obličeje. "Možná se dozvíme hned, jak dlouho to bude trvat."
"Těžko, vidím holuby odlétat jižním směrem, my se nacházíme na severoseverovýchodě, padesát stupňů od nich vedle." Chlapík podobající se mému sousedovi, ač jeho kulatý obličej je poněkud kulatější než obličej mého souseda, který má tváře vyhublé a dlouhé, svou pravicí ukazuje do dáli, kam odlétlo hejno holubů, s největší pravděpodobností poštovních.
"Až přijde plukovník, bude jasno. Jako ve dne, jako za světla", vykřikne náhle ten, který se hrabe v hadrech a omotá si jeden kolem levé nohy.
"Nepřijde," tvrdí ten podobající se mému sousedovi Sýkorovi, i když na rozdíl od něj má dlouhý, prošedivělý vous.
Aspoň bychom to měli spočítat. A rozdělit, poctivě, na dvě půlky."
"To je zbytečné. Stejně to nepomůže, až to přijde. Říkal to plukovník," Jeho hlas byl bezbarvý jako jeho šedivý vous.
"Kdy to říkal?, ptá se ten, který se povaluje v hadrech.
"To už je dávno", odpoví bradatý muž.
"Jak dávno tomu?"
"Tak dávno, že už ani nevím, jak dávno."
"A to ti řekl sám plukovník, slyšel jsi to na vlastní uši?"
"Ne, já ne, ale říkali to všichni. Však se jich zeptej, až přijdou."
"Kdy přijdou?"
"Nevím, za chvíli, zítra, za týden, možná vůbec."
"Stejně to raději spočítám. Bude to jistější."
"Já se pro jistotu podívám, jestli ti holubi neuletěli." Chlapík s vousem hledí na jih. Je až neuvěřitelně podoben mému sousedovi Sýkorovi, který bydlí vedle nás. Ale není to on. On má totiž nos zakrytý, tenhle ho zakrytý nemá a sedá mu na něj neposedný hmyz.
Znenadání, aniž by to dva pánové u hromady hadrů postřehli, objeví se na místě dva policisté.
"Co se tady děje? Vy nevíte, že vás nesmí být víc než pět set?", zvolal první a druhý hned po něm: "Občané, máte povolení k demonstraci?"
"My tady jenom čekáme", pravil muž bez zakrytého nosu.
"To by moh říct každej! A co ten nezakrytej nos! A co ty hadry tady, který sem přivezli až z Číny za těžký peníze! Co vy tady sedíte s ovázanou levou nohou a co vy tady obhlížíte a hledíte do dálky, jako byste vyhlížel poštovní holuby? Na co čekáte?", spustili palbu otázek policisté jeden přes druhého.
"Na druhou vlnu čekáme," odpovídá chlapík chránící všechny hadry, které má kolem sebe, doslova svým vlastním tělem.
"Na druhou vlnu," přitaká olysalý vousáč, podobný sousedovi, který bydlí vedle nás.
Policisté se na sebe podívali a ozval se smích. Nebyl to jen tak nějaký smích, byl to hurónský řev, jak se ti dva policisté řehtali, prohýbali v pase a plácali do stehen.
"Oni to nevědí! Oni nevědí, že plukovník říkal, na podzim! Oni si myslí, že je podzim a zatím není ani léto! Oni jsou blbí, blbější než policajti!", odcházeli rozjařeni, jakoby předtím oslavovali plukovníkovy narozeniny.
"Už kvetou kaštany," povídá chlap s omotanou levou nohou.
"Za chvíli bude podzim," povídá dvojník mého souseda Sýkory, který má hnědé oči, zatímco dvojník modré.
"Myslíš, že přijde?", ptá se chlap s onucí na noze a kolem krku.
"Nevím, počkáme," bradatý chlap je přece jenom o dvacet let starší než můj soused Sýkora, ale jakoby mu z oka vypadl.
"Kdy byla ta první? Není to tak dávno!", přemýšlí chlapík, který si dva hadry pověsil na uši.
"Plukovník říkal, že žádná první nebyla. On teda říkal, že byla, ale vlastně nebyla. Tak to tak asi nějak bude."
"Kdy to říkal?"
"Předevčírem."
"A jak to můžeš vědět, když jsi ho neviděl?"
"Říkal to můj dvojník."
"Ty máš dvojníka?"
"Jmenuje se Sýkora. Je na mě dost podobný, i když je o dvacet let mladší. A taky má všechny vlasy na rozdíl ode mě. A je hubenej. To já nejsem."
"Ale druhá bude?" Přece tu čekáme na druhou!"
"Jo, čekáme. Až přijde. Určitě bude. Možná taky nebude. Nebo normálně bude, ale vlastně nebude. Až co řekne plukovník."
"Začnu počítat, ať víme, kolik toho máme. Jestli to bude stačit."
"To těžko. Ta druhá bude horší."
"Nemůže být horší, když první nebyla."
"Ale může. Ale neboj se, druhá bude, i kdyby čert na koze jezdil", pronesl neochvějně ten, který se podobá mému sousedovi Sýkorovi, který bydlí v jakémsi Zapadákově, ani nevím, kde.
