Kdo vnímal dění na naší politické scéně v posledních dvou, třech měsících, mohl by ten čas rozdělit na krátké střídající se etapy: čas čekání a očekávání, čas údivu a nedostatku schopností uvěřit, čas naděje i čas beznaděje,
čas smíchu i čas k pláči..., mohli bychom pokračovat dále bez ustání. Dnes ovšem nastal čas k podání ústavní žaloby na prezidenta.
Během uplynulého letního času prezident M. Zeman dal nepokrytě najevo, že nehodlá respektovat pravidla ani ustálené zvyklosti. Samozřejmě už delší dobu prokazuje, že zájmy České republiky, jejíž je nejvyšším reprezentantem, jsou podřízeny podnikatelským a mocenským zájmům těch, kteří ho podporovali v prezidentských volbách, v druhé řadě pak jeho zvráceným tendencím ničit a mstít se každému, kdo neprojevuje vůči němu patřičnou loajalitu či úslužnost. Během léta v souvislosti s odvoláváním a jmenováním, ve skutečnosti neodvoláváním a nejmenováním, ministra jednoho z hlediska mocenského z nejméně důležitého ministerstva je jisté, že pan prezident hodlá řídit vládu prostřednictvím vydírání trestně stíhaného premiéra, u něhož je pravděpodobné, že brzy bude již trestně obžalován, což by prezidentovi velmi vyhovovalo, tím by bylo vydírání účinnější. To ovšem v ústavě není zakotveno. Jinak celý cirkus kolem ministra kultury nebyl ani omylem o jménu nového ministra, nýbrž okázalou prezentací Zemanovy moci, kterou hodlá uzurpovat.
Je velký omyl se domnívat, že to, co nám prezident předvádí, jsou pouhé vrtochy fyzicky zchátralého starce, jehož duševní síly jsou již také oslabeny. Obávám se, že jde o nebezpečného manipulátora, jehož kroky jsou velmi dobře promyšleny, kterými na jedné straně plní závazky vůči těm, kteří mu do prezidentského křesla dopomohli a na druhé straně se chce opájet mocí, což dokládá jeho pohrdání dolními deseti miliony, s kterými si lze hrát jako kočka s myší.
Jedinou obranou proti prezidentově zvůli je proto ústavní žaloba pro porušování Ústavy ČR, kterou vypracovali senátoři v čele s Václavem Láskou, a senát návrh schválil. Zbývá, aby návrh schválila i Poslanecká sněmovna, aby žaloba mohla být projednána Ústavním soudem. Opět se traduje mýtus, že je to zbytečné vzhledem k rozložení sil v Poslanecké sněmovně, kde návrh nemůže projít ústavní většinou, která je zapotřebí. Říká se sice, že kdo nic nedělá, nic nezkazí, nicméně v tomto případě by tomu bylo přesně naopak. Je velmi důležité, aby i občanská společnost velmi hlasitě projevila požadavek vůči poslancům PS, aby návrh přijali.
Přestože existují argumenty právníků i rozdělené veřejnosti pro i proti žalobě, tento rozpor má být proto projednán a rozhodnut nezávislým soudem. Je v zájmu obou stran, aby problém řešila instituce, která je k tomu oprávněna. Jen tak lze ubránit parlamentní demokracii a právní stát, které jsme začali budovat po roce 1989, a které od roku 2013/14 soustavně likviduje duo Zeman/Babiš.
I když se nepodaří přesvědčit dostatečný počet poslanců, aby hlasovali v zájmu České republiky a nikoliv v zájmu dvou bezskrupulózních manipulátorů, je důležitý odpor vůči zvůli. Veřejnost by měla vědět, že ne všichni se dají zmanipulovat a zastrašit, a člověk má také potřebu si vážit sám sebe.
