Bílí andělé

Kdyby mi o nich někdo vyprávěl, asi bych věděl, jak vypadají. I když jsem to vlastně tak trochu věděl, protože na stěnách světnic, kam jsem někdy nahlédl, visely barevné obrázky se svatými, 

kolem kterých se vznášela mimina s křídly a tvářemi jak slabikáře a nahými prdelkami. Jenomže to jsem nevěděl, proč je ten svatý tak obletovaný andělíčky, někdy se přihodilo, že jsem se ocitl uprostřed hejna holubů a jak najednou začali splašeně poletovat, měl jsem pocit, že mě těmi svými křídly začnou lechtat a já o lechtání nemám zájem. Jsem úspěšně lechtivý dodnes, proto taky nemám rád masáže, které jsme měl předepsány, když jsem byl jednou v lázních. Tenkrát se masérka opřela dlaní do mých zad, trhnul jsem sebou a ona si myslela, že mě to bolí, což nebyla pravda, cuknul jsem jenom proto, že jsem tak lechtivý. Smála se, když jsem jí to řekl a musel jsem se hodně snažit, abych sebou pak už neškubal. Ti andělíčci na obrázcích se mi stejně nelíbili, na můj vkus byli dost vypasení a vypadali nějak moc andělsky.

Sníh byl všude, jen cesta byla projetá povozy a prošlapaná, dokud vedla k chalupám. Pak už byla jenom ta obrovská peřina navlečená do bílé duchny a neporušená lidskou stopou, jen s nějakými záhyby, které si vytvořila nerovná zem. Na povrchu škraloup a nohy se propadaly až po kolena. Jinak bezmezné ticho rozprostírající se do dálky, kam mohl dohlédnout havran sedící na holé větvi plané jabloně. Jen chroupání bylo slyšet zřetelně v tom tichu, jak se nohy bořily do hlubokých závějí, a zdálo se mi, že kroky jsou provázeny ozvěnou. Šlo se těžko, pomalu, až k lesu. Větve smrků se prohýbaly pod náloží sněhu a chvíli jsem postál, abych tu zimní krásu chytil a na chvíli zastavil čas. Nic jiného není, jen ten obraz před očima a mírný vítr, který si pohrává s větvemi. Ty se kývou a pak z nich padají drobné chuchvalce sněhu a najednou vidím, že jsou to letící andělé, celí bílí, poletují, jakoby si hráli na honěnou, ale prdelky mají zakryté a ani trochu nejsou vypasení. Vezmu sníh do ruky a otřu si obličej, abych se přesvědčil, že je. Sníh studí v ruce i na tváři. Svítí. Je tak čistý, že dostanu chuť, udělám si koulí a lížu jak zmrzlinu.

Jsem sám, jediný, kdo to vidí, o tom svědčí neporušená cesta přede mnou a jen moje stopy za mnou. Andělé se honí a už se to ticho prolomilo a slyšet je smích a křik, takový, jak děti tropí ve škole. Zvedl se vítr a honička se rozvířila a andílci padali rychleji a zase se zvedali a lítali ve vzduchu. Pak si vzpomenu, jak se dělají andělíčci, a padnu na záda s roztaženýma rukama. A znovu, až jich tam je deset. Začalo se stmívat, čas najednou pospíchal a já musel také, abych se dostal zpět.

Zimní prázdniny skončily, ve škole jsme vysedávali a poslouchali o družstevnicích, které jezdili na traktoru, o údernících, kteří překračovali plán, zpívali přes spáleniště, přes krvavé řeky a recitovali vesele do školy, vesele ze školy, vesele každý den, do práce všichni jdem. Pak jsme psali slohovku o zážitku ze zimních prázdnin. Napsal jsem o těch bílých andělech. 

Druhý den si mě učitelka zavolala a začala mi povídat o tom, že žádní andělé nejsou, že jsou to pověry, kterým v dnešní době nikdo nevěří, a že musím napsat něco jiného. Pak se otočila zády, a já viděl, že má na nich rudá křídla a holou, tlustou, červenou prdel.

A pak že nejsou andělé.