Babiš je kýč

Zdá se dost nepochopitelná skutečnost, že člověk s tolika skandály, s projevy, které ho řadí do společenského suterénu, člověk, o něhož se zajímají orgány činné v trestním řízení, lhář a podvodník, který uráží bez důkazů 

a argumentů své konkurenty v podnikání nebo politice, má ještě dostatek příznivců, kteří mají potenciál ho vynést s jeho hnutím do čela politické scény. Jak je to možné? 

Občas slyšíme a čteme, že velkou zásluhu na tom mají jeho poradci v oblasti PR, kteří se často těší svému hodnocení s přívlastkem geniální. Uvědomíme-li si ovšem, že tito PR machři nejsou nic jiného než výrobci kýče, neboli kýčaři, bublina splaskne. Vyrobit kýč předpokládá sice určitou řemeslnou dovednost, ale vymyslet ho umí i ten, kdo neví, co to je. 

Kýč je jakýsi pokleslý fenomén, který se může tvářit jako umění, kterým není. Pojem se dá aplikovat také do politiky. Z literatury o kýči víme, že jev takto označený musí mít tři atributy, aby splňoval předpoklad být takto pojmenován. Jsou jimi téma, které je všeobecně považováno jako krásné a má silný emotivní náboj, dále okamžitá identifikovatelnost tématu a konečně stvrzení toho, co si každý myslí. Další podmínkou je pak defektnost tohoto jevu, který se projevuje jako kýč. (T. Kulka)

Zkusíme si proto na ukázku dosadit pouhé tři podoby, kterými se v médiích prezentuje pan Babiš. V neposlední řadě jako ten, který chce vymýtit korupci a chce se do toho pustit se vší vervou. Téma krásné pro dychtící po spravedlnosti (kdo by nechtěl, aby se spravedlnost prosadila), vzbuzující emoce vůči provinilým, identifikovatelné okamžitě a jednoznačně přijatelné pro každého. Defektnost se může projevit až později, když se provalí, že dotyčný pan Babiš je obtížen podobnými skandály. Ty jsou však jeho kýčařským týmem vzápětí transformovány do následného nového kýče, kdy je z pana Babiše oběť, proti které se všichni spikli, oběť pronásledovaná, štvaná svými nepřáteli, kteří nic nedělají, jenom kradou. Kampaň, účelovka, známe to ze všech stran. Tato oběť je zároveň workoholikem, který nespí, jenom sní a maká pro dobro lidí. A lidé mají rádi ty, co chtějí pro ně dobro, zastávají se pronásledovaných a rádi se spolehnou na někoho, kdo jim slibuje když ne modré z nebe, tak aspoň ráj na zemi. 

A můžeme vybrat třetí kýčovitý obrázek z dílny profesionálního kýčového týmu pana Babiše, který představuje ten příjemný člověk z lidu, močící vedle tojtojky, svěřuje se na sociálních sítích se svými soukromými radostmi i starostmi, nechává si poradit, zda vousy či bez vousů, co Monika a co děti, zdali mají si kde hrát? Pak zas někde poklábosí s lidmi, kteří se octnou na nějakém festivalu, natočí dětem zmrzlinu bez účtenky nebo podaruje mnohé koblihou či Kosteleckou uzeninou. Téma lidumila snad zahřeje každého, každý to chápe a každý to umí ocenit.

O kýči se ví docela dost, například skutečnost, že kýč znamená emocionální útok na člověka, že kýč zjednodušuje, zjednoznačňuje, banalizuje a ve svých důsledcích ohlupuje. (Nechť si každý připomene známé výroky pana Babiše).

"V době, kdy je politika infúzně napojena na média masové komunikace, stává se kýč též nedílnou součástí politiky. Nejdůležitější vlastností dnešního politika není jeho moudrost, morální integrita, vzdělání či organizační schopnosti, ale jeho image: jeho mediálnost a schopnost telekomunikovat klíčové myšlenky (či nemyšlenky) co nejpočetnějšímu publiku." (T. Kulka - Umění a kýč, Torst 2014)

Je proto dobré vědět a znát, co je to kýč.

Je taky dobré si uvědomit, že populismus a kýč jedno jsou.

A je dost potřebné si uvědomit, že Babiš je kýč, který předstírá, zjednodušuje, banalizuje a ohlupuje. Kýč, který tuto společnost vede k úpadku. Není na to sám, má k tomu své placené kýčaře, kteří ten úpadek konstruují.