Významná polská filmová režisérka, absolventka pražské FAMU, jejíž poslední film byl před pár dny nominován na Oskara v kategorii zahraničních filmů, přijala pozvání na besedu o připravovaném třídilném seriálu o Janu Palachovi v Polském kulturním institutu v Praze na Malém náměstí 1.2.2012.
Nechci psát o průběhu zajímavé besedy, které se zúčastnili také scénarista připravovaného filmu Štěpán Hulík a historik Petr Blažek. Řeč byla zejména o motivech činu Jana Palacha a zároveň polské "živé pochodně" z roku 1968 Ryszarda Siwiece, ale chci se podělit pouze o několik postřehů, které mě v této souvislosti napadly.
Je zcela nepochopitelné, že produkce díla se ujala soukromá televizní společnost HBO (za což jí patří uznání) poté, co naše veřejnoprávní televize o projekt neprojevila zájem. Téma pro ČT zřejmě málo nosné, zatímco každodenní opakování nudných, trapných a lživých Televizních novin z období normalizace má zřejmě naší veřejnosti přinést něco pozitivního. Není to sice překvapivé, vnímáme-li současnou podobu služby ČT veřejnosti v podobě bulvárního zpravodajství, exhibic moderátorů na úkor jejich hostů a závodění se soukromými televizními stanicemi o větší plytkost a prázdnotu, ale je to neodpustitelné, i kdyby jen proto, že kanál HBO nemohou sledovat všichni koncesionáři.
Na otázku, zda nemá paní režisérka obavy z toho, že téma o Janu Palachovi, které je záležitostí ryze českou, může být úskalím pro zahraničního tvůrce, paní Agnieszka mimo jiné lakonicky sdělila, že čeští filmaři měli na to více než 20 let, aby něco vytvořili, což se dosud nestalo. V této souvislosti jsem si uvědomil rozdíl mezi polskou a českou kinematografií v oblasti zpracování historických témat. Zatímco Poláci se snažili vyrovnávat s dějinnými událostmi nejen jejich filmovým ztvárněním, ale také kladením otázek, které vyvstávaly při jejich interpretaci (za všechny stačí uvést A. Wajdu), u nás máme pouze jakési schematické oslavné pajány s notnou dávkou historického zkreslení (za všechny stačí uvést O.Vávru). Hlavní problém tohoto stavu (netvrdím, že na 100 %) je nechuť české společnosti vyrovnat se s některými nepříjemnými skutečnostmi v naší historii. Z toho možná také vyplývá nechuť ČT zabývat se citlivým tématem, jakým je Jan Palach a jeho čin, který snad může být mnohým nepříjemný, uvědomí-li si vlastní selhávání během normalizace.
A tak mi nezbývá, než popřát tvůrcům seriálu o Janu Palachovi, aby jejich snaha našla odezvu, protože jejich poctivému přístupu věřím. A nám divákům bych přál, aby naši filmoví distributoři nebyli líní a místo tuctových s prominutím sraček občas také publiku předvedli hodnotný film, např. z dílny paní Agnieszky Holland. Jinak mě a možná i mnoho dalších v kině neuvidí.
