Na podzim 1975 v Březolupech už si příliš nevzpomínám

Je to už 38 let. A mně bylo šest let a šest měsíců. A začátkem září 1975 jsem šel poprvé do školy. I když do školy to tak úplně nebylo. Zatímco poslední rok mateřské školky v budově zámku v Březolupech, byl hezký. Vstup do první třídy byl docela zklamáním. Stará škola se opravovala a fungovaly pouze třídy pro druhý stupeň. První stupeň se učil, kde bylo zrovna místo.

Takže první kroky nových žáků první třídy vedly do místní hasičské zbrojnice! Byla přestavěna na školní třídu. Opatřena tabulí, katedrou učitele a deseti lavicemi historické hodnoty. Pamatuji si, že ty lavice měly v pravé, horní části otvor, určený speciálně pro kalamář. Tedy nádobu s inkoustem. Abych nepoužíval archaismy. Za katedrou stála paní učitelka Božena Vojtěšková. A před ní sedělo dvacet nových žáků první třídy, Základní Devítileté Školy v Březolupech. Dychtivých po vzdělání.

Učili jsme se psát obyčejnou tužkou a později násadkou(či chcete-li redisperem)namáčeným v inkoustu. To nejsou vzpomínky na padesátá léta. To byla běžná praxe ve vesnické škole v roce 1975. Protože jsem se narodil jako levák, měl jsem tendenci při psaní tužkou používat ještě obě ruce. Když si toho nevšimla učitelka a nepraštila mne přes levou ruku. Tehdy bylo ještě zvykem leváky a jiné úchylky od "normálu" zařadit nekompromisně mezi ostatní členy společnosti. Výstřednost se v těch dobách nenosila. Stejně jako dnes. V podstatě jsem ale začal psát pravou sám, protože psát levou rukou inkoustem a zároveň si inkoustem napsaný text nerozmazat bylo umění. Hodné cirkusového akrobata.

Na podzim, kdy začínalo být opravdu chladno, byla naše třída v Hasičárně vytápěna kamny na naftu. Musím říct, že smrděly mnohem více než hřály. A v těchto podmínkách jsme absolvovali i druhou třídu. Ve třetí třídě jsme se přestěhovali do místnosti upravené v kabinách místního fotbalového oddílu. Dostali jsme novou třídní učitelku paní Marii Hubáčkovou. Psal se rok 1977 a k nám 18 místním dětem, kteří jsme zbyli přibylo poprvé také šest nových, přespolních žáků. Přijížděli každé ráno autobusem z několik kilometrů vzdálené obce se sympatickým názvem Svárov. A odpoledne se stejným způsobem vraceli zpět domů.

Čtvrtou a pátou třídu jsme již absolvovali ve třídě v místní budově zámku. A zažili jsme tam různé dobrodružství. Problémem nebyla ani tak bílá paní či jiné nadpřirozené bytosti, které by člověk v takové budově předpokládal, nýbrž zástupci různých druhů světa zvířat. Drobnými hlodavci počínaje. A netopýrem visícím na rámu dveří do třídy, konče. Naštěstí náš oblíbený spolužák a syn místního hajného, Luděk Glíž, který měl k fauně a floře, kladný vztah, odnesl malého, létajícího hmyzožravce na dřevěném ukazovátku, na půdu za zbytkem jeho rodinných příslušníků. Vystřídali jsme za ty dva roky řadu dalších učitelek.

To už jako žáci, pouze Základní školy, neboť devátá třída byla zrušena na republikové úrovni. Takže poslední tři roky na druhém stupni jsme konečně absolvovali v opravené budově školy. Trvalo to více než pět let než byla rekonstrukce školy dokončena. Stavební termíny byly tenkrát docela velkorysé. Dostali jsme nového třídního. Jednoho z posledních tří učitelů na škole pana Miloslava Turnu ze Zlína. Přísný muž, impozantní postavy, která vynikla zejména, když nastoupil do svého osobního vozu značky Trabant. Feminizace českého školství byla, zejména v oblasti základního školství problémem už v 70.letech minulého století. Dodnes se to příliš nezlepšilo.

Vzpomínám rád na některé učitele z druhého stupně. Učitele českého jazyka pana Milana Zelenku. Vedoucího mysliveckého kroužku, původem z Valašska. Báječnou učitelku matematiky a fyziky paní Martu Bočkovou z Uherského Hradiště. Fantastickou učitelku chemie paní Leitgebovou. O našem třídním, který učil přírodopis, výtvarnou a pracovní výchovu už byla řeč. Také skvělý ředitel a učitel tělocviku pan Pavlík z Kněžpole, zůstane v mých vzpomínkách. Stejně jako báječná učitelka hudební výchovy paní Kvapilíková-Čechmánková, která nás seznámila s krásou vážné hudby. Rád na tyto a další báječné učitele vzpomínám.

 Stejně jako na své skvělé spolužáky a spolužačky ze Základní školy v Březolupech. Už je to třicet let co jsme skončili školu. Ale i po těch letech se umíme někteří sejít. A ač zevnějšek se docela podstatně změnil. U některých více a u některých méně. Uvnitř jsou všichni pořád stejní jako před těmi 30 lety. A nebo se mi to jen zdá. Když se s někým dělíte pár let o svačinu, asi ten vztah už něco unese. Špatné vzpomínky se ztratí a ty dobré zůstanou napořád.