Ženou ženu severem - za sněhem do Laponska

Vzal jsem sebou na běžky do Laponska kámarádku Táňu a zase jsem se nazavděčil. Posuďte sami, jaké z toho má traumatické zážitky.

Tento způsob zimy zdá se mi poněkud nešťastným, řekla jsem si na konci února, po sezóně, v níž běžky zůstaly schované, v Česku bylo hodně nad nulou a sníh jsem si už nedokázala ani představit.

A pak přišla ta nabídka. Totiž, jet si pořádně zaběžkovat daleko na sever za polární kruh, do tajemného Laponska. No, ona to nebyla ani tak nabídka, jako spíše hec mého kamaráda: „Slyšel jsem, že kdesi na severu Švédska za polárním kruhem je sněhu dost a navíc jsou tam chaty plné dřeva, 10 až 20 kiláků od sebe. A letos je nejlepší důvod to ověřit. Kdo chce jet se mnou, tak má šanci, ale ženský neberu. Jedině, kdyby chtěly dokázat, že vydrží více, nebo alespoň stejně jako chlap.“ Moje rozhodnutí bylo rychlé. Dobrovolně jsem se stala členkou podivné skupiny dvou chlápků toužících po zážitcích z „drsného severu“, netušíc, co všechno mě čeká. Skutečnost byla totiž značně odlišná od původních představ.

Než prohnali ženu severem

Zatím jsem však natěšená, odhodlaná jít do všeho a užít si to naplno. Konečně přichází den D na konci března, a my (mí dva zdatní kamarádi a já, už méně zdatná) se vydáváme ne cestu. Po příletu z jarně rozkvetlého Česka, kde jsme v 18 stupních nad nulou vypadali s lyžemi poněkud kuriózně, se najednou v botaskách ocitám v Kiruně v mínus 6 stupních v pravé poledne, v metrech sněhu a ledovém větru, který proniká až do morku kostí. Těžké pohorky jsem totiž vyřadila, aby byl batoh s veškerým jídlem lehčí. I tak váží téměř 18 kilogramů. Alespoň mám důvod koupit si severské sněhule – vylepšené české filcáky. To je teploučko!

Romantický srub s kamny, nikoli však dřevem

Pohoda ale netrvá dlouho. I když před první „nocí hrůzy“ jsme si užili romantickou projížďku při zapadajícím slunci, procházku po losích stopách, kochání se mizejícím sluníčkem, vnímání ticha i skvostnou večeři. Laponsko je učiněná nádhera a mé romantické srdce plesá! Mimochodem, v tuto roční dobu už je světlo téměř do 19 hodin a den se každých 24 hodin prodlouží o 8 minut, tedy mílovými skoky.

Avšak první ráno vstáváme do mínus 10 stupňů. Ano, taková byla teplota v srubu vybaveném kamny, nikoli však dřevem. Venku je mínus 24 stupňů. Castro se mě snaží alespoň psychicky zahřát hláškou, že kamna jsou po večeru ještě teplá. Ale ledová tříšť v ešusu svědčí o něčem jiném. „Cos čekala,“ říká Ode. „Jsme na severu. Je pravda, že jsem ti slíbil chatu s kamny. A ta tu jsou, tak co. Myslel jsem, že si vezmeš automaticky jako já nejteplejší spacák, a ne toho mrzáka, co ho máš z Nepálu.“

Náladu mi spravuje nádherná venkovní scenérie

Pomalu se uklidňuji, protože venku je opravdu krásně. Bezmračné nebe, jiskřivý sníh a drsná laponská zima. Po rychlé snídani hup na běžky a hurá do stopy… Ale co to? Tělo neposlouchá, nemůžu se pohnout. Asi je těch 40 stupňů teplotního rozdílu příliš. „Nechte mě tu umřít,“ říkám klukům. Neposlechli mě. Pomohli mi s báglem a já se nějak doploužila do nejbližší chaty. Odpočinek v teple mě vzpamatoval, batoh jsme poslali skútrem do další chaty a já se mohla konečně otevřít běžkařské nirváně… Jo, jde to!

Cestujeme od chaty k chatě

Do ledového srubu mě už nikdo nedostane, takže využíváme chaty. V každé jsou kamna, voňavé březové dřevo, plynový sporák i nádobí. Jsme totiž na nádherné běžkařské trase Kungsleden ("Královská cesta"). Voda se nabírá z díry v ledu, kadibudky jsou občas zasypané sněhem, ale prkýnko z polystyrenu nestudí. Zažíváme večery při svíčkách na území bez signálu, zato s pravými severskými saunami vytápěnými dřevem, kde se válíte ve sněhu a pozorujete hvězdy. A pak cítíte neskonalé blaho.

Krásné slunečné dny se střídají s větrnými a sněhovými – počasí nám dopřává opravdu vše. Sem tam potkáváme psí spřežení nebo sněžné skútry, zajíždíme mimo „hlavní tah“ do postranních údolí, kde není ani živáčka. Vytváříme stopu a na konci nás zase čeká útulná chata a správce, který je rád, že si s někým popovídá. Potkáváme zajímavé lidi a dokonce i české trampy s kytarou, takže trávíme jeden ze severských večerů zpěvem písní.

Batohy jsou však stále lehčí a lehčí, což je neklamná známka toho, že se nám poznávání Laponska na běžkách krátí. A je tady poslední den. Ani se nám nechce domů. Sice nás bolí záda, máme otlačené svaly, ale v duši pohodu a klid. A o to přece jde až v první řadě!

Napsala Taťána Zavřelová