Machu Picchu – i přes útrapy nezapomenutelné!

Kdysi jsem byl fascinován dětskou celotáborovou pionýrskou hrou Poklad Inků. Ani dnes se nechci vzdát svých snů, a tak vyrážím za poznáním legendárního Machu Picchu. Toto ztracené sídlo Incké říše bylo odkryto až v roce 1911.

Do Machu Picchu se vypravuji v rámci motorkářského zájezdu na podzim 2016. Už předem jsem si vědom, že jde o komerční akci (cena jednodenního výletu z Cusca kolem 250 USD).

Co jsem zažil na začátku, ovšem překonává nejhorší obavy. Jsem typ, který nesnáší fronty, čekání a davy lidí. Před vstupem do Machu Picchu nadávám sám sobě, že jsem se zase nechal napálit. Ale stačí, abych vstoupil do tohoto bájného místa, a vše špatné je zapomenuto. S odstupem času na všechny útrapy zapomínám. Jaký byl tedy výlet do Machu Picchu?

Odjezd z Cusca zorganizovala místní CK ve 4.30 hodin. Už ve 4.10 nás nervózně nahání řidič mikrobusu: „Rychle, rychle, nebo nestihneme vlak!“ Nakonec jsme v Ollaytamtambo s náskokem celé hodiny. Nástup do vlaku připomíná nástup do letadla, pouze se tu nerentgenují zavazadla. Funguje zde takzvaný boarding time: přítomnost na místě 30 minut před odjezdem. Bez pasu Vás do vlaku nepustí, a to je dobře. Pokud jste totiž pas zapomněli v hotelu, ušetříte i další čas, protože ani prohlídka Machu Picchu není možná bez pasu.

Už cesta vlakem v délce 50 km je zážitek (ještě aby ne, když stojí okolo 70 USD). Projíždíme hlubokým údolím a sledujeme nádherné scenérie. Vpravo řeku Urubamba lákající vyznavače divoké vody, vpravo zasněžený vrchol Nevado Veronica (5893 metrů nad mořem) a příkré svahy porostlé vegetací.

Po příjezdu do městečka Aguas Calientes jsem rozčarován, protože se musí přestoupit do autobusů, které nás mají přepravit k bráně Machu Picchu. Kamarádi mají vystát frontu na autobus a já si beru na starost koupi lístků. Ovšem, jejich fronta na slunci je dlouhá více než 100 metrů a skoro nepostupuje. Moje fronta na autobusové lístky je dlouhá sice jen 10 metrů, ale také nepostupuje. Když se po 20 minutách na slunci při teplotě zhruba 30 stupňů dostávám na řadu, obsluhující mi s úsměvem oznamuje, že k zakoupení lístku (vzdálenost 8 kilometrů, převýšení 400 metrů, 12 USD za jednu cestu) musím předložit pas každého cestujícího. To je pro mě mimořádná zkouška nervů, trpělivosti a sebeovládání. Nezbývá než zatnout zuby, protože to stálo tolik peněz a času, že cesta zpátky zkrátka neexistuje. Teď už musí vše klapat! Nakonec trval nástup do autobusu jen okolo třičtvrtě hodiny.

Cestování k bráně Macu Picchu je pro našince adrenalinový zážitek. Zahrnuje strmé stoupání, při němž se autobusy vyhýbají takřka na centimetry, občas couvají a nikde nejsou svodidla. To by v EU, kde se pečlivě dbá na předpisy, nikde neprošlo. Další 20minutová fronta za slunečního žáru mě čeká, než projdu bránou Machu Picchu. Tak si po několikáté říkám – stálo mi to za to?

Ale už vstupuji na terasy legendárního Machu Picchu. Davy se náhle rozplynuly do prostoru, a na mě začíná působit genius loci tohoto místa. Jedinečnost, nepřístupnost, ohromující okolní scenérie na mě dělají velký dojem a zároveň objasňují obrovský zájem lidí o to, zažít Machu Picchu na vlastní kůži.

Potíže ale nekončí. Zaplatili jsme si vstup na Wayana Picchu – vrchol sousedící s Machu Picchu, a to od 10.00 do 11.00 hodin. Kontrolní vstup jsme přes veškerou snahu stihli až v 11.07 hodin, a strážce byl neoblomný: „Přišli jste o 7 minut později, máte smůlu, pořádek musí být!“ Zkusili jsme vše možné, a nakonec nás milostivě pustil dál. Sláva, na Wayna Picchu už vystupujeme sami, užíváme si to a fotíme se. Ale co to? Při sestupu k nám běží jeden ze strážců a vyžaduje naše fotoaparáty. Proč, co se děje?  Za chvíli je nám vše jasné. Okérovaným kamarádům bylo po výstupu vedro, tak se vyfotili vysvlečeni do půl těla s pozadím Machu Picchu, což se nesmí. Nic naplat, nestydaté fotky jsou vymazány, a hurá nazpět.

Story se opakuje, fronta na autobus dolů za 12 USD je dlouhá tak, až nám hrozí ujetí vlaku. Rozhodneme se ukázat vlakový lístek organizátorům nástupu do busu, a ti nám ihned zajišťují přednostní nástup. Jinak bychom čas odjezdu ani s rezervou jedné hodiny neměli šanci stihnout. Perličkou na závěr je, že náš vlak se nakonec opozdil o dvě hodiny, ale to už bereme jako nutný dodatek davového šílenství, které se váže k Machu Picchu.

Byla to ale podařená akcička, která rozhodně stála za to, takže hodin strávených ve frontách nelituji. Byl to rozhodně nezbytný doplněk našeho motorkářského zájezdu v Peru. Můžu-li radit, prodlužte si pobyt v Peru o den, a Machu Picchu věnujte dva dny.