Mé politicky korektní dětství

Velkou část mého dětství prožila naše rodina vskutku idylicky. Rodičové se o naší rodině vyjadřovali jako o první skutečně liberální rodině v České republice. Sice jsem nevěděl co to znamená, ale byl jsem na to hrdý. Tatínek pracoval tehdy na nějakém ministerstvu, které bylo dle jeho slov tím nejdůležitějším úřadem v republice. Maminka byla v domácnosti i když při hovorech s kamarádkami se vyjadřovala, že pracuje jako household manager na full time. Já i moje sestra a bratr jsme navštěvovali soukromé školy, já základní a mí sourozenci střední.

Otec byl v té době v mých očích udatným rytířem moderní doby, protože na tomto ministerstvu, jak říkal, poskytoval ochranu potřebným před bílým rasismem a privilegovaností. Této práci byl zcela oddán a v duchu tohoto přesvědčení nás i vychovával. S úsměvem na rtech a slzou v oku vzpomínám jak mi četl na dobrou noc paragrafy z antidiskriminačního zákona, nebo přidal vlastní vyprávění o tom jakou máme smůlu, že jsme se narodili jako příslušníci rasové většiny, která jen překáží Evropě v její cestě za liberální budoucností. Toto mne vždy velmi rozesmutnilo a vždy jsem se snažil, abych se vymanil z nezvratného osudu budoucího rasisty a utiskovatele.

Už jako dítko sotva uvyklé školní brašně jsem se snažil nezapadnout mezi své vrstevníky hanebného evropského původu. Nejednou jsem vyrazil na hřiště do parku u naší vily s tvářemi zamazanými hnědým krémem na boty, abych vypadal aspoň trochu jako Rom(o nichž mi otec vyprávěl tak krásné věci, že jsem nabyl přesvědčení, že s těmito andělskými bytostmi si ani nezasloužím sdílet stejný stát). Jindy jsem si z čtvrtky tvrdého papíru vystříhal jarmulku a z babiččiny paruky ustřihl dva prameny a izolepou přilepil ke spánkům. Celá odpoledne jsem trávil i před místní mešitou zdravíc kolemjdoucí „sallám alejkum“ s černobílým kostkovaným šátkem kolem krku a s načerno obarveným mikulášským vousem pod bradou. Opravdu jsem se za svůj bělošsko-kolonizátorský původ.

Musím ale říct že otcova tvrdá liberální výchova také nebyla pořád jen samý med. Dodnes vzpomínám jak jsem strýčka Františka jednou označil jako tlustého, místo abych použil korektního výrazu „prostorově výrazný.“ V tatínkovi by se v tu chvíli krve nedořezal a za trest mi okamžitě zrušil předplatné Romano Hangos a na týden mi zakázal postávání před mešitou.

Tato idyla ale skončila. Několik měsíců chodil tatínek domů čím dál nervóznější a pořád mumlal něco o „volbách“ a taky, že to nedopadne dobře. A pak to přišlo, tatínek přišel o práci na ministerstvu a z týdne na týden jsme se museli odstěhovat z naší vilky v prominentní čtvrti do činžáku v čtvrti plné Romů a „pracovně pasivních občanů.“ Jakou já z toho měl tehdy radost! Konečně jsem tak blízko mé oblíbené menšině! Radost netrvala dlouho. V našem domě to nevábně zapáchalo a naši sousedé z řad andělských bytostí mých dětských snů se ani trochu nevěnovali hře na housle, tanci ani kolářství, ale převážně hlasitému křičení, alkoholu a hracím automatům. Úplně jsme liberalismus opustili asi v ten moment, kdy bratr přišel domů se zkrvaveným obličejem a s tím, že si od něj jeden ze sousedů „nevratně vypůjčil“ mobil a peníze a maminka se sestrou byly v přilehlém parku „překvapivě pomilovány.“