Jak se stát hajzlem – life-kouč: 7. Fair trade

Nebojte se, nebude řeč o rolnících zemí třetího světa, kteří jsou odíráni korporacemi, ale o tom, jak se nestát otrokem slušnosti, poskokem solidarity a slouhou vstřícných gest.

Vycházíte vždy lidem vstříc? Nikdy neodmítnete žádost o laskavost? Nabídnete pomoc ještě dřív, než jste o ni požádání? Roztrhali byste se pro druhé a nic za to nechcete? Výborně, gratuluju! Doporučuju nasadit si masku a kápi a po setmění vyrazit do ulic města páchat dobro a laskavosti pro spoluobčany, jako superhrdinské jméno bych doporučil „Magor Man“ nebo „ Kapitán Ochota“ či „Duhový Debil.“ Na cokoliv z toho určitě máte, ale hajzl z vás nebude nikdy.

Naopak ti, co si o sobě nemyslí, že jsou reinkarnací matky Terezy, Gándhího nebo doktora Schweitzera a uvažují o životní dráze pravého hajzla, si musí uvědomit následující. Svět se jen hemží různými požadovači, očekávateli dobrých skutků a přijímači vstřícných kroků. A právě na takovéto lidi si každý hajzl musí dát pořádný pozor, protože vyhovění takovýmto lidem a jejich očekáváním a požadavkům by byla opravdu hodně školácká chyba a obrovské provinění proti základním zásadám hajzlismu. Správný hajzl se totiž snaží maximalizovat výsledky a minimalizovat vlastní úsilí a k tomu používá svět a lidi kolem sebe. Proto se podívejme na žebříček hodnot každého hajzla:
1.    Já
2.    Moje zájmy
3.    Moje záliby
4.    Já
dlouho, dlouho nic...........a ono je ještě něco jiného?

Z toho nepřímo vyplývá následující zásada: „ Nikdy nedělej nic, z čeho nemáš žádný prospěch!“

Je to sobecké? Ano. Je to cynické? Určitě. Je to v rozporu se zásadami humanismu? Nepochybně. Trápí nás kvůli tomu svědomí? Kdo je, sakra, svědomí?!? 

Bylo by krásné jen tak pobíhat po planetě a dělat dobré skutky a pomáhat lidem, ale bohužel nežijeme ve Šmoulově a dobré skutky plodí jen poptávku po dalších dobrých skutcích a poskytnutá pomoc je prakticky okamžitě zapomenuta. Navíc svět sám každý den přichází s kvantem okolností, které nám život ztěžují a my, hajzlové, proto musíme veškeré úsilí vyvinout na to, abychom zjednodušili život sobě a ne se pachtit pro ostatní. Proto pokaždé, když jste o něco požádáni, musíte za to něco sami požadovat.

„Otevřel bys, prosím, to okno?“
„Samozřejmě, když mi pak uvaříš a doneseš kafe.“

Když má pak dotyčný tu drzost a chce po vás něco dalšího, nezbývá než protipožadavky stupňovat až k hranici ad absurdum, nebo dokud se nesmíří s tím, že chtít něco po vás je čirá bláhovost.

„Podržel bys mi bundu?“
„Jasně, ale mám trochu plné ruce, takže když mi podržíš tuhle ukrutně těžkou tašku s knížkama, podržím ti bundu.“

Specialisté na podobné absurdní požadavky jsou ženy, zvlášť když je pozvete na schůzku(teď se tomu budeme věnovat jen letmo a v budoucnu to bude na samostatnou lekci). Získají totiž mylný dojem a pocit vlastní speciálnosti a jedinečnosti a někdy si dokonce myslí, že tím, že si s vámi vyrazí, vám vlastně prokazují službu, kterou vy byste jim měli splatit posluhováním, bavením, lichotkami,placením útraty a podobně. Přitom opak je pravdou, to vy jste jim prokázali šlechetnou službu a obětovali čas, který byste mohli trávit třeba úvahami o vlastní jedinečnosti a dokonalosti. I za takových okolností je tedy na místě zásada protipožadavku. Třeba v klubu:

„Koupíš mi pití?“
„Určitě, ty nám ale zatím najdi volný stůl, kde si budeme moct sami sednout a povídat si a nikdo nás nebude rušit.“

Jste hajzl, ne rytíř na bílém koni, tak se taky tak chovejte a nenechte se sebou orat – nikým a  už vůbec ne zadarmo!

Hezký den, hajzlové!