Říct o někom, že je to arogantní hajzl, má asi takový smysl, jako říkat o čtverci, že je rovnostranný. To co společnost chápe jako aroganci je totiž chování každému hajzlovi navýsost vlastní a pro každého hajzla bytostně určující.
Dnešní lekce, milí adepti hajzlismu, bude trochu složitější (pro vás na pochopení, pro mě je to na vysvětlení brnkačka, samozřejmě), protože budeme operovat s pojmem, který se vám snaží svět vnutit a je konstruktem poražených a výmyslem slabých. Arogance je pejorativní označení souboru projevů chování, kterých se nehajzlovská populace (viz. hajzlistická typologie lidí) na hajzlech obává a které je děsí.
Ptáte se jak to? Je to dětsky prosté. Hajzl, díky své výjimečnosti, nikdy nezapadá, nejde s davem a vyčnívá svými schopnostmi a z toho plynoucím sebevědomím a pohoršené bečení stáda jen blahosklonně přehlíží. Je vám to povědomé? Výborně. Jak to tak ale chodí - úspěch, spokojenost sama se sebou a vědomí vlastní hodnoty vždy budí závist a obavy u té šedivé, hloupé, průměrné masy ne-hajzlů, kterou snad můžeme označit jako „lidi.“ Průměrná většina si je vědomá toho, že kvalit hajzla nemůže nikdy dosáhnout, a proto se je snaží pohanět a udělat z nich ve svých očích a pro další generace vlastnosti vadné, nežádoucí. A aby toho nebylo málo, proradní Římané jim k tomuto účelu ještě vymyslí slovo – „arogance“ – opravdu ošklivé slovo, že? Brrr. To slovo samotné bylo stvořeno proto, aby vzbuzovalo odpor. Možná ho Římané měli nachystané pro nějakou novou pohlavní chorobu, kdyby se náhle vyskytla.
Ale neodbíhejme příliš. Celá věc s arogancí je vskutku prostá – jedná se jen a pouze úhel pohledu. Když se zeptáte myši na chování kočky, určitě vám řekne, že kočka je nebezpečná, záludná, brutální, krvelačná, lstivá, atd. Když si ale na stejnou otázku zeptáte samotné kočky? Maximálně by vám mohla říct, že se chová normálně. A buď je tedy úspěšná(myší řečí nebezpečná, záludná, brutální, krvelačná, lstivá, atd.), nebo hladová.
Od koček zpět k hajzlům a aroganci. Ta má být dle definice povahová vlastnost lidí, kteří dávají najevo nadměrně silné ego, nadměrné sebevědomí a projevuje se jako naduté, domýšlivé, pyšné či pohrdavé vystupování vůči druhým lidem. Vidíte to, milí hajzlové? Kočičí analogie ve své plné kráse!! Cítíte z té definice, jak měl její autor sevřený zadek, když ji psal? Já tedy ano! „Nadměrně silné ego“ – pro mravence by vaše čepice taky byla nadměrně velká, ale vám je akorát. „Pohrdavé vystupování vůči druhým lidem“ – jakoby to snad byla vina nás hajzlů, že ti druzí lidé jsou debilové...
Nechce se mi s kočičí metaforou loučit, takže vám, hajzlové, dám na vybranou – chcete být myš nebo kočka? Jestli to první, tak vás ostatní myši budou plácat po rameni, jací jste pašáci a kámoši a vzorní a blablabla. Jestli to druhé, tak holt musíte skousnout, že si od myší vyslechnete svoje a nebudete mezi nimi populární a už vůbec ne v případě, že chcete být sytou kočkou. Takže se, hajzlové, vůbec netrapte tím, že budete označeni za arogantní.Tím vám vaše okolí dává najevo, že to děláte správně, že jste zase o krůček dál k tomu, stát se pravým hajzlem. Buďte upřímní, jděte si za svým, naslouchejte svému vnitřnímu hajzlovi a nálepky, které vám závistivé a nepřející okolí šedých průměrných myší bude dávat, noste hrdě jako medaile za hajzlovství.
