Jak jsme dělali prezidentskou kampaň

V celé dlouhé historii obce Nesevlky se mezi našimi rodáky nenašel nikdo, kdo by měl nějaké vážnější politické ambice. Tedy až na truhláře Chramostu, který se zapsal do České knihy rekordů jako člověk, který snědl během jedné hodiny nejvíc živočišného uhlí, ale to se asi nepočítá. A pak před dvěma měsíci Lopuch, který zamířil hned k metě nejvyšší – na prezidenta.

Byli jsme zrovna s Pulpitem a Čurdou u našeho stolu v hostinci U Šeborů, když nám Lopuch oznámil, že chce kandidovat na Hrad.

„Hele a nemusí ti náhodou bejt přes čtyřicet?“ zeptal se nedůvěřivě Pulpit, který se odvrátil od sledování televize.

Lopuch odvětil, že to má promyšlený - kandidovat za něj bude děda a on, že mu pak na Hradě bude dělat poradce a všechno tak bude řídit sám.

„Není tvůj děda malinko mrtvej?“ rýpl si do budoucího poradce Čurda.

„Jasně, že je, ale já myslím toho z matčiny strany, vole!“ osopil se na něj Lopuch.

„Ale ten je přece šíleně starej a v hlavě už to nemá moc v pořádku a nikdy neměl.“ namítl jsem nesměle, ale Lopuch mě zpražil, že děda je ideální kandidát, protože je veterán z druhé světové a taky byl utiskovanej komunistama. To, že byl pan Našinský veteránem už za druhé světové války a papíry na hlavu nejsou žádný utiskování, jsme si radši nechali pro sebe a začali jsme vyzvídat, jaký bude mít děda pro volby program.

„Vzhledem k tomu, že prezident prdlačku může tak na programu až tak nezáleží, prostě vymyslím něco, aby se v tom našli všichni, a bude. Důležitá je hlavně osobnost.“ vysvětlil Lopuch a my jsme museli uznat, že v tom bude jeho síla, protože Lopuchův děda měl osobností hned několik a měl to i lékařsky potvrzené.

„Navíc si vezmi, co tam je na prvních místech za konkurenci:  Fischer – chlap, co zkrachoval dvě cestovky; ochlasta z Vysočiny a nějakej Japonec.“ dodal Lopuch a už se viděl v prezidentské kanceláři. Bylo jasné, že už na tom nějakou dobu tajně pracoval, protože měl i natisknuté  archy na petici, aby mohl sbírat požadovaných 50 000 podpisů a na pondělí svolanou k Šeborům do sálu tiskovou konferenci, kam pozval asi na sto různých médií.

Tiskovka začala ve stanovenou hodinu, ale to bylo asi tak všechno, co šlo podle plánu. Kromě Lopucha, jeho dědy, mě, Čurdy a Pulpita byli z novinářů zastoupeni jen dva důchodci s rudými novinářskými průkazy ze sedmdesátých let, kteří se zajímali jen o chlebíčky a ještě novinář ze Zahrádkáře. Lopuch naštvaně přečetl program, do kterého si děda prosadil i své body „vyhubit holuby, řídkou stravu dostupnou pro všechny, zasraný komunisti,“ zaplatil za chlebíčky a odvezl dědka zpátky do domova důchodců.

Stejně nevalně jako tisková konference se vyvíjela i naše petice. Se sběrem hlasů jsme začali před chlumeckým nádražím v pondělí ráno. Dědu v obleku a červeném baretu s vojenským odznakem jsme usadili na židli, ze které celý den nadával holubům do zasraných komunistů a vyhrožoval jim hůlkou.  Čurda, já a Pulpit jsme žebrali o podpisy a adresy a Lopuch zatím vyřvával do megafonu hesla z programu a rozdával vytištěný program kolemjdoucím. Docela se divím, že program pana Našinského nikoho nezaujal, ačkoliv byl radikálně neutrální a hemžilo se to v něm požadavky a body jako: „Jsem pro evropskou integraci a proti omezování národní suverenity a evropskému federalismu. Jsem proti dalšímu zadlužování země a proti škrtům a úsporám!“ a podobně.  Za celý týden škemrání a přesvědčování jsme získali celkem pět podpisů – Lopuchův, můj, Čurdův, Pulpitův a jedné starší dámy, která si myslela, že barety jsou sexy a chtěla se dědečkovi vlichotit. Takže tudy cesta také nevedla. Nezbylo nám, než se vydat do Prahy a přesvědčit buď dvacet poslanců, nebo deset senátorů a nebyli jsme z toho příliš nadšení.

Vyrazili jsme hned příští týden a Lopuchova stodvacítka sotva hekala, aby uvezla nás všechny a ještě plný kufr a zahrádku vína od Lopuchovy pratety z Bořetic, zeleniny, ovoce, vajíček a podobných pozorností, kterými jsme chtěli získávat přízeň zákonodárců(Lopuch si ještě vzal tisícovku a nějaké zlaté zuby po babičce pro ty hamižnější poslance).

Odjížděli jsme s prakticky stejným nákladem, jako jsme přijeli a s ještě méně podpisy než z Chlumce. Ukázalo se totiž, že poslanci a senátoři jsou mimořádně chamtivá a tvrdohlavá sebranka. Nepřesvědčily je vajíčka, nad zlatými zuby ohrnovali nosy, a když jsme ukázali krabici s vínem, dávali se na útěk a řvali u toho nesmysly jako „ Já neskončím jako David!“ Prostě fiasko, co vám mám říkat.

Seděli jsme u Šeborů jak zmoklé slepice, litovali své prohry a nadávali na poměry, když v tom Lopuch přišel s novým plánem.

„Když to nešlo po dobrým, tak to hold bude muset jít po zlým.“ začal Lopuch s vysvětlováním a jen Čurda našel odvahu se zeptat, co může být horšího než zuby Lopuchovy báby, ale byl utišen.

„Sněmovna má dvě stě poslanců, Senát osmdesát jedna senátorů a my potřebujeme dvacet nebo deset podpisů. A já vám, pánové, říkám, že každej jeden z těch dvěstěosmdesáti darmožroutů v něčem jede. Každej má nějakýho toho svýho kostlivce ve skříni, a když budeme dost chytří, tak na ně kápnem a oni si budou moct jedním podpisem koupit naše mlčení.“ prohlásil Lopuch a my jsme nemohli než souhlasit, akorát nám nebylo jasné, jak na ty jejich kostlivce přijít.

„Namátkou,“ zasmál se Lopuch. „Ti mizerové jsou tak blbí, že pořád jedou jen v těch stejnejch levárnách – úplatky, rozkrádání, ženský, chlapi, drogy, a tak. Prostě uděláme seznam maximálně tak sedmi takovejchdle sviňárniček a budeme to postupně na každýho z nich zkoušet a když se chytne, tak začneme vyhrožovat zveřejněním a tak a podpisy se jen pohrnou.“

„A není to vydírání?“ zeptal se bázlivě Pulpit.

„Mno, někdo by tomu tak mohl říkat, třeba policajti, soudci, nebo státní zastupitelství, ale do toho ti srabíci z parlamentu nepůjdou, protože by se to beztak neututlalo,“ uklidnil ho Lopuch.

Proti plánu nikdo nic neměl, a tak jsme vyrazili do Prahy podruhé. Plán se ukázal být nad očekávání efektivní – ze sněmovny jsme odcházeli s čtyřiceti podpisy(napříč politickým spektrem) a slíbenými deseti miliony na kampaň a děda se tak stal kandidátem na prezidenta! U dvaceti podpisů jsme se nezastavili, protože jsme chtěli nějakou rezervu a hlavně proto, že nás to fakt hodně bavilo. Šlo to úplně samo a nakonec jsme zkoušeli i vymýšlet prohřešky nové a i ty fungovaly. U čtyřicítky nás Lopuch zastavil, aby zabránil panice a rozpuštění Poslanecké sněmovny. Do Senátu jsme tak šli jen z čisté zvědavosti. Zrovna, když Čurda získal pětadvacátý podpis usvědčením jednoho ctihodného senátora z braní úplatků, transvestitismu a návštěv sado-maso salónu, náš sen se zhroutil. Lopuchovi pípla na telefonu esemeska.

„Děda umřel – mrtvička.“ pronesl zdrceně, smutně se na nás podíval a svěsil ramena.

To byl tedy konec naší prezidentské kampaně. Ještě na dědečkově pohřbu však Lopuch přesvědčil strýce, aby do toho za pět let šel s námi. Za tu dobu se nám seznam hříchů nezmění, akorát tváře v parlamentu se částečně prostřídají a Lopuchův strejda by nám měl vydržet, protože je zdravej a čipernej, takže se těšte!