V mém minulém blogu jdem popisoval naší cestu po Jugoslávii a naše setkání s manželi O'Brians. Tím náhodným setkáním však náš styk s nimi neskončil. Cestě na jih do Kalifornie k O¨Brians předcházela dlouhá cesta západní Amerikou.
Na Vánoce, které následovaly po naší dovolené v Jugoslavii jsme dostali krásnou vánoční kartu od O'Brians. Byl to takový typický americký kejček. Když se karta rozevřela, proměnila v sněhuláka. Tehdy jsme jim poděkovali a vánoční přání opětovali. Nechtěli jsme moc psát, už jsem měl jednoho "Pen pal" (kamaráda k dopisování) Johna Olivera z Kalifornie a bylo mi jasné, že jsem tak trochu sledován. Leč v roce 68 , kdy vypuklo 'Pražské jaro' nás John s manželkou v Praze navštívili.
V Říjnu toho roku jsme zmizeli někde v Kanadě. John nám psal, že svým přátelům ukazoval diapositivy z jejich cesty a návštěvy u nás v Praze. Hrála jim k tomu hudba z radia. V jednom momentě byla hudba přerušena a rozhlas oznámil, že armády Varšavské smlouvy, vedené CCCP právě přepadly a obsadily Československo. Byl to pro všechny přítomné šok. Drželi nám všichni palce. Víc dělat nemohli.
Na jaře roku 1969 jsme dostali další vánoční kartu od O'Brians. Přišla přesně na velikonoce. Byla adresována do Prahy, tehdy jsme sdíleli bydlení s moji matkou, která nám kartu přeposlala do Kanady. Hned jsme O'Brians napsali, že už půl roku žijeme v Kanadě. Tehdy ještě neexistoval internet a tak jsme dostali telegram od O'Brians, abychom se okamžitě přestěhovali dolů do Kalifornie, že nám pomohou sehnat práci a já nevím co ještě. S vřelými díky jsme poděkovali za jejich laskavoat, ale na další stěhování jsme už 'neměli'.
Pak přišla na svět naše malá dceruška Barunka a my jsme se rozhodli projet západní část USA a poznat zase jiný kraj. Měli jsme veliké auto Chevrolet Bel Air a tak jsme rozebrali dětský kočárek, podvozek přivázali na střechu a kočárek s malou Barunkou jsme přikurtovali na zadním sedadle. A vyrazili jsme dolů na jih. Kdyby takové dobrodružství provedli naše děti s jejich dětmi, za takové bláznovství bychom jim nandali na zadek. Leč nám na zadek nikdo nemohl dát a tak jsme se rozjeli směrem jih..
Cesta byla krásná. Benzin v USA levný, americký gallon (3,8 litrů) stál v Kalifornii 0,29 dollarů. Jídlo za babku. Jak jsme pádili dolů na jih, podvozek kočárku na střeše auta za jízdy zvučel jako varhany. Měli jsme tedy cestu i s klasickou hudbou. Přejeli jsme hranice USA do státu Montana. Byli jsme unešeni tou rozlohou, zelenými pláněmi s ranči a stády dobytka, na východě obrovské hory, úžasná obloha. Snad proto má Montana své heslo "The Big Sky Country" (Země obrovské oblohy.") Narazili jsme na městečko Butte, kde jsme museli objet obrovský povrchový měděný důl a to už jsme jeli přes Livingston, rodiště známé Kalamity Jane dolů na Wyoming s jeho krásnými národními parky Grand Teton a Yellowstone. V Yellowstone jsme zůstali přes noc, ale nechtělo se nám stavět stan (Většinou jsme stanovali) a tak jsme přenocovali v malém půvabném srubu. Štastná ro volba !!! Ráno jsme zjistili, že přes noc napadlo asi 20 cm sněhu!! Yellowstone river, řeka Žlutého kamene dala název i tomuto nejstaršímu národnímu parku s mnoha gejzíry, všelijakými tůněmi, kde se bahno vaří a bublá, vše tam páchne sírou. Uprostřed parku je pak obrovské jezero stejného jména. V parku se promenádovalo několik medvědů Grizzly, stádo losů a jiné zvěře.
Ve stínu Grand Tetonu se nám zjevilo obrovské jezero Jackson Lake, poblíž jeho břehu kouzelné kovbojské městečko Jackson s mnoha saloony a muzei. Tam už ta krásná svěží zelen' mizela a my jsme se ocitli v horké prerii jižního Wyomingu. Přes den vedro, v noci citelná zima. Sjeli jsme více na jih a zahnuli na západ do mormonského státu Utah, pojmenovaném po indiánském kmeni Utahů. Dorazili jsme do Mekky Mormonů do Salt Lake City. Obrovská katedrála "The Temple" je přístupná jen pravověrným Mormonům, zato jejich Tabernakulum, s nádhernými varhanami a neuvěřitelnou akustikou je přístupné turistům stojí za to vidět. Na jednom konci člověk upustí na zem malý kovový předmět, na druhém konci je slyšet, jakoby padl člověku u nohou. Celý ten design je vlastně napodobenina klenby lidských úst. Tam také cvičí ten známý pěvecký sbor Mormon Tabernacle Choir, který má několik set zpěváků. Koupání v Solném jezeře je zážitek. Slaná voda člověka nadnáší, tam bych se neutopil ani já, známé sportovní nemehlo. Ale po vykoupání nám krystalizovala sůl na těle. Vyjeli jsme si na nedaleký vrch nazvaný "This Is the Place" (Toto je to místo), kde praotec Mormonů Joseph Smith stanul a pronesl slova podobná slovům našeho dávnáho předka, praotce Čecha, kdy s hory Říp prohlásil, že objevil zemi oplývající mlékem a strdí. Utah ale spíš oplývá vedrem a dole na jihu úžasnými národními parky. Uhnuli jsme zase zpět na východ po úzké silnici přes město Fort Duchesne jsme vjeli do Skalistých hor, u víře, že tam někde za těni horami najdeme Colorado. V horách, i když byl skoro konec června padal sníh. Ale nakonec jsme to Colorado objevili. Přes hlavní město Colorada Denver jsme dále na jih pokračovali po několikaproudové dálnicí na Colorado Springs, kde je moderní katedrála na vojenské základně, která je každému přístupná. I nám s komunistickým pasem. Pokračujeme dále na jih, zastavujeme se v malé vesnici Walsenburg, založennou německými přistěhovalci někdy v devatenáctém století. Němci se nezapřeli. Takové rohlíčky, jako pečou ve Walsenburgu jsme nejedli ani v Praze. A to už jsme přejeli hranici státu New Mexico. Stát velmi chudý, lidé tam jezdili ve starých otlučených autech, ketré ještě pamatovaly Al Capona, ale jinak velice milí, dost poznamenaní španělštinou. Nevyslovují jméno kalifornského obrovského města 'Los Endžilís', jako ostatní Američané, ale 'Los Anchéles'.Zastavili jsme se na hranicích v malém městečku Raton. (Jak romantický název, ve Španělštině je to Krysa). Tam blízko hlavního města Santa Fe (Svatá víra), kde nebyly žádné mrakodrapy, ani ty typické americké neonové reklamy v podstatě končí jižní cíp Skalistých hor pohořím " Sierra de Sangre de Cristo" Pohoří krve Kristovy. Zřejmě pro tu jejho rudou barvu. Půda v Novém Mexiku je po nejvíce rudé barvy. Je to neúrodný kraj s bohatou historií. Dům skauta Kit Carsona a Jima Bridgera, toho, který sice neuměl číst a psát, ale jak zpívá písen' Johny Hortona, člověka, který toho o Indiánech zapoměl víc, než my někdy budem vědět. Jeli jsme dál přes národní park "Petrified Forest" Zkamenělý les, kde se válí stovky kusů zkamenělých stromů. Potom okolo obrovské díry v zemi, kerou snad vytvořil nějaký meteror dál až do Texasu do města El Paso (Stopa) tam, po mostě přes řeku Rio Grande, která ale vůbec 'grande' není, je už mexické město Ciudad Juarez. Tam už jsme si netroufli. Tam už to je opravdu divoký západ. A tak zase dál na západ do Arizony do města Tombstone. Na noc jsme se stavěli ve vesnci Benson. zajeli jsme do jednoho motelu. Byli jsme úplně utrmácení vedrem (tehdy klimatizace v autech neexistovaly o to víc ve vykopávce, ve které jsme jeli my). V recepci nikdo nebyl. jenom se tam válely pásy s náboji do koltů a pušek, o zed byly opřeny dvě Remingtonky. Když se konečně objevil pan Majitel, zaplatili jsme si nocleh v pokojíku s kuchynským koutem. My unavení a uvařeni horkem kolem 42 Celsia, jen Barunka si spokojeně pobroukávala, zrovna dostala lahvičku s Pablumem, dvojníkem českého Sunaru.
Hned jsem se ponořil do bazenu. Připlaval jsem k okraji a nade mnou stál vysoký mladík s koltem u pasu a obrovským širákem. Ptal se mně, odkud jsem. "Z Kanady" "to tě lituju, tam nemůžete nosit kolty". Vyzval mně, abych si s ním šel zastřílet divoké zajíce. Souhlasil jsem. jeli jsme jeho 'Pick-upem' po starém trailu Benson-Tombstone, kde se kdysi odehrávaly tvrdé boje mezi desperády a policií,která převážela malými vlaky peníze utržené za dobytek místních rančerů. Ty kolejnice tam stále byly, zarostlé trávou. Ten hoch byl válečný invalida z války ve Vietnamu, kde mu granát rozbil záda. Byl původně z Floridy, ale tam se nesmějí nosit kolty a tak pracoval u svého strýce v Bensonu v motelu. Na našem výletě mi půjčil revolver Ruger 44 a já střílel, ne do zajíců, ale do všelijakých sloupků a patníků. Ten revolver byl jako kanon. těžko se dal při střelbě udržet. Clint Eastwood by ze mne rozhodně nebyl. Přijeli jsme zpět do motelu pozdě večer. Moje paní umírala strachy, když mně viděla odjíždět s tím ozbrojeným individuem někam do tmy. Vše jsme ale ve zdraví přežilii i přes moji bezbřehou naivitu a druhý den jsme pokračovali dál přes hory a doly do Jižní Kalifornie. Pokračování příště.
Post scriptum:
Snad tím popisem cesty nikoho,nenudím, kdybych měl ty diapozitivy, které mi z počítače záhadně zmizely, přidal bych je a blog mohl být o polovinu kratší. Celou cestu i ty cesty další jsem pečlivě zapisoval do našeho cestovatelského deníku, takže se všechny detaily zachovaly.
